V nás má zůstat Brána milosrdenství otevřená

01.12.2016 09:07

Trůnem našeho Pána Ježíše Krista je kříž; Jeho koruna je trnová; nemá žezlo, nýbrž je mu do rukou vložena rákosová hůl; není oděn do skvostného šatu, ale je zbaven suknice; nenosí blyštivé prsteny, ale jeho ruce jsou probodeny hřeby; nemá poklad, nýbrž je prodán za třicet mincí.

Ježíšovo království opravdu není z tohoto světa (srov. Jan 18,36), ale právě v Ježíši – říká nám apoštol Pavel ve druhém čtení – nacházíme vykoupení a odpuštění. Velikost Jeho království nespočívá v moci podle tohoto světa, nýbrž v Boží lásce, schopné dosáhnout ke všem a uzdravit všechno. Kvůli této lásce se Kristus snížil k nám, přebýval v naší lidské ubohosti a zakusil to nejpodřadnější postavení, které způsobuje nespravedlnost, zrada a opuštěnost. Zakusil smrt, hrob a pekelné hlubiny. Takto se náš Král vydal až na hranice veškerenstva, aby objal a spasil vše živé. Neodsoudil nás, ani nás nedobýval, neporušil naši svobodu, nýbrž stal se cestou pokorné lásky, která vše omlouvá, všemu věří a všechno vydrží. Jedině tato láska přemohla a nadále přemáhá naše velké protivníky: hřích, smrt a strach.

Bylo by však málo věřit, že Ježíš je Králem veškerenstva a středem dějin, pokud jej neučiníme středem svého vlastního života. Všechno by bylo marné, kdybychom nepřijali Jeho osobně a kdybychom nepřijali Jeho způsob kralování.

Životní okolnosti nebo naše neuskutečněná očekávání nám mohou přivodit pokušení zaujímat od Ježíšova kralování odstup, nepřijmout až do důsledků pohoršení Jeho pokorné lásky, která zneklidňuje naše já a obtěžuje. Raději setrváváme u okna, jsme stranou, místo abychom se přiblížili a stali bližními. Svatý lid, který má Ježíše za krále, je však povolán následovat Jeho cestu konkrétní lásky a denně se ptát: „Co ode mne žádá láska? Kam mne žene? Jakou odpověď dám Ježíši svým životem?“

Starší lidu, vojáci a zločinci se Ježíšovi vysmívají. Adresují mu provokaci: „Zachraň sám sebe!“ (srov. Lk 23,35.37.39). Je to nejhorší pokušení lidu. ...Toto pokušení je přímým útokem na lásku: „zachraň sám sebe! (vv.37.39), nikoli druhé, ale sám sebe. Ať převládne „já“ svojí silou, svojí slávou a svým vlastním úspěchem. Je to nejstrašlivější pokušení, první a poslední pokušení evangelia. Ježíš však k tomuto útoku na svůj způsob existence mlčí, nereaguje. Nebrání se, nepokouší se přesvědčovat, nedělá apologetiku svého kralování. Spíše pokračuje v lásce, odpouští, prožívá moment zkoušky podle Otcovy vůle v jistotě, že láska přinese plody.

Abychom Ježíšovo kralování přijali, jsme povoláni bojovat proti tomuto pokušení a upřeně hledět na Ukřižovaného, abychom Mu byli stále více věrní. Kolikrát však i mezi sebou hledáme uspokojující jistoty nabízené tímto světem. Kolikrát jsme pokoušeni sestoupit z kříže. Přitažlivost moci a úspěchu se jeví jako snadná a rychlá cesta k šíření evangelia, rychle zapomínáme, jak působí Boží království.... Rok milosrdenství nás vybídnul, abychom znovu objevili toto jádro a vrátili se k tomu, co je podstatné. Milosrdenství nás přivádí k jádru evangelia a vybízí ke zřeknutí se návyků a zvyklostí, jež mohou překážet ve službě Božímu království a bránit nám, abychom se řídili jedině trvalým a pokorným Ježíšovým kralováním, nikoli přizpůsobováním se pochybným královstvím a měnícím se mocnostem každé doby.

Je tu ještě zločinec, kterýj prosí: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (v.42). Tento člověk, který na Ježíše pouze hleděl, v Jeho království uvěřil. A neuzavřel se do sebe, ale se svými pochybeními, svými hříchy a ubohostmi se obrátil k Ježíši. Prosil, aby na něj bylo pamatováno, a zakusil Boží milosrdenství: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v.43). Jakmile dáme Bohu možnost, pamatuje na nás. On je připraven naprosto a navždy smazat hřích, protože Jeho paměť neregistruje spáchané zlo a na rozdíl od naší paměti nemá neustále na zřeteli utrpěná příkoří. Bůh nevzpomíná na hřích, nýbrž pamatuje na nás, na každého z nás, svých milovaných dětí. A věří, že je vždycky možné začít znovu, povstat.

Prosme o milost nikdy nezavírat dveře smíření a odpuštění, nýbrž umět jít za zlo a neshody a otevírat každou možnou cestu naděje. Jako Bůh věří v nás nekonečně víc než si zasloužíme, tak také my jsme povoláni šířit naději a dávat možnost druhým. ...Vždycky pro nás zůstává dokořán otevřena pravá brána milosrdenství, kterou je Kristovo Srdce. Z probodnutého boku Zmrtvýchvstalého bude až do konce časů prýštit milosrdenství, útěcha a naděje.

Mnozí poutníci prošli Svatými branami ... Děkujme za to a pamatujme, že jsme byli uchváceni milosrdenstvím, abychom se oděli do milosrdného cítění a stali se tak rovněž nástroji milosrdenství. Pokračujme v této naší cestě společně. Ať nás provází Matka Boží, která byla rovněž blízko kříže, porodila nás tam jako něžná Matka církev, která si přeje shromáždit všechny pod svým pláštěm. Viděla pod křížem, jak dobrý lotr přijal odpuštění, a přijala Ježíšova učedníka za svého syna. Matce milosrdenství se svěřujeme, aby každá naše situace, každá naše prosba obrácená k jejím milosrdným očím nezůstala nevyslyšena.

papež František

z homilie 20. 11. 2016

Přeložil Milan Glaser

TOPlist

Kontakt

Římskokatolická farnost Vsetín Horní náměstí 134, 755 01 Vsetín 571 411 692, 731 402 160 favsetin@ado.cz