1. 5. pátek - Čtení k zamyšlení pro dospělé

2020_1.5.májova dospělí.pdf (518,9 kB)

 „Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž dno nemohu dohlédnout.“

Život Terezie se podobal všemu jinému, jen ne kvítkům růží, se kterými je „Terezička“ nejčastěji znázorňována. Jako malému děvčátku jí umírá maminka na rakovinu. Potom se upjala na starší sestru Marii, která jí nahrazovala maminku, avšak ta odchází na Karmel. Musí se tedy vyrovnat se ztrátou již druhé maminky. Celé dětství i dospívání prožívá jako traumatizované dítě, citlivé a bojácné, které se cítí dobře jen ve skleníkovém prostředí domova. Později odchází druhá sestra na Karmel, a když tam přijde nakonec i velmi mladá Terezie, je jí dáváno najevo, že zde nebude žádnou privilegovanou květinkou. Nakonec přijde poslední rána, sklerotické onemocnění jejího otce, který nakonec umírá v ústavu. Sama Terezie na sklonku života onemocní tuberkulózou a doléhá na ni těžká zkouška víry.

Navzdory tomu všemu Terezie vyznává Ježíšovi: „Tvoje láska byla vždy se mnou, rostla se mnou a dnes je tak hluboká, tak nezměrná…“

Jak je to možné? Kolik z nás by spíše posadilo Boha na lavici obžalovaných! Odkud se vzala ta nezlomná Tereziina víra v Boha – Lásku? Vždy pro ni byl Bohem skutečně dobrým…

Terezie nám celým životem ukazuje, co to znamená skutečně věřit. Věřit Bohu a Ježíši. Věřit mu nadevše a navzdory našim představám o tom, jak by Bůh měl jednat. Učí nás, co znamená žít s Bohem.

Žít v jeho lásce v dobrém i zlém, učí nás, že tento život v nás roste postupně. Jen ten kdo Boha miluje, Boha poznává (srov. 1 Jan 4,7).

Zkusme jít kousek cesty životem s Terezií, abychom se naučili Boha milovat a poznávat.