13.5. středa - Čtení k zamyšlení pro děti

13.05.2020 06:30

2020_13.5.májová deti.pdf (524,6 kB)

Terezka má první kamarádku                                        14.

Terezka Martinová šla prvně do školy v 8 letech. Už toho hodně uměla z domácího vyučování od Pavlíny. Protože v této škole, která byla spolu s dívčím penzionátem v klášteře benediktinek, se nezařazovala děvčata do třídy podle věku, ale podle vědomostí a nadání, posadily učitelky malou Terezku hned do druhé třídy. Děvčátka seděla po čtyřech v jedné lavici. Nejbližšími Terezčinými sousedkami byly desetiletá Anetka a devítiletá Eva. Vyučování začínalo v půl deváté. Protože sestry Celina a Terezka nebyly ústavními chovankami, musely se ráno po příchodu převléct v šatně do stejnokroje a odpoledne se opět převlékaly do svých šatů na cestu domů. Na oběd zůstávaly všechny v klášteře a tak tu trávily většinu dne. 

Každý den chodil pan Martin – tatínek, pro Terezku ke škole. "Jak se ti líbí ve škole, princezno?" ptával se Terezky. "Dobře", říkala Terezka, "jenže tam ztrácím hodně času." Jak to?" divil se. "Zatím co Eva slabikuje, mám už článek dávno přečtený. Mohla bych si přečíst ještě dva další, ale nesmím." "Když už umíš dobře číst, naučíš se alespoň něčemu novému." "A čemu?" vpadla Terezka nedočkavě tatínkovi do řeči. "Kázni a trpělivosti. V životě musí lidé mnohokrát ve prospěch jiných počkat a nedělat hned vše, co se jim líbí a co by právě chtěli." "Tatí," vzdychla malá, "častokrát říkáš – v životě budeš muset..., tak to já raději zůstanu vždycky malá." "No když to dokážeš, budiž," žertoval tatínek. 

Přes toto vše byla Terezka ve škole vytrvalá a pilná, za chvíli byla nejlepší žákyní. O pololetí ji učitelka prohlásila za hvězdu třídy a přeřadila ji do vyššího oddělení. Ostatní děvčata jí trochu záviděla. Taková malá a je první! Leckterá ze starších děvčat dávala alespoň o přestávce na hřišti hvězdičce najevo, že tady, kde je zapotřebí mrštných nohou, silných pěstí, kde se smí křičet – v tom je Terezka hodně pozadu. "Ty jsi ale nemotorná!" velmi rády jí říkaly. Ano, ano, jsi nešika, uhni, zavazíš, zdržuješ nás ve hře. Zase jsi to zkazila. Terezka se sice snaží i na hřišti, ale tady jsou spolužačky nemilosrdné a stále ochotněji vystrkují Terezku ze svého středu, "Jen si jdi ke knihám, když je tak miluješ…" Ano Terezka má knihy ráda, ale děti má také ráda a její srdíčko je pořád připraveno se otevřít velkému přátelství, vždyť vyrostla obklopena láskou a jen v ovzduší lásky se cítí šťastna. Chtěla by mít všechny spolužačky za přítelkyně, ale ony to nejsou schopny přijmout. Terezka se cítí ve škole smutně a opuštěně. 

Dnes je spolužačka Violetka mrzutá, zapomněla si doma svačinu. Po cestičce proti ní přichází Terezka. "Proč se mračíš Vio?" všímá si. "Mám zlost, že jsem zapomněla svačinu doma." "A jej, ty se svou chutí k jídlu!" vyletělo z Terezky. Violeta se nadula: "No a co, tak jím pořád, alespoň nejsem takový skřítek jako ty." Zlobila se. Byla podobná spíše kostrbaté bramboře než něžnému kvítku violy a také mluvidla měla náramně mrštná, vůbec jí nevadilo, že při řeči prská. Děti se jí proto často posmívaly. Terezka najednou pocítila s Violetou tichou soustrast, Via nemůže za to, že není hezká a teď je ještě navíc o hladu. "Vem si", nabídla jí svou svačinu, a odběhla. "Já nemám hlad." "Počkej, to přece nejde," volala za ní Violeta. Nemám přece zapotřebí, aby mi taková hvězdička dávala milostivě svou svačinu, myslí si. Ale co, jen se podívám, co má Martinová k svačině a pak jí vše vrátím. Hm...chlebíček se šunkou a dvě hrušky. Hrušek mají Martinovi plnou zahradu, když jednu sním, však jim neubude. Může si utrhnout další. No ne, ty hrušky jsou moc dobré, nevídáno, sním i tu druhou hrušku.... Terezka sedává vždy na lavičce pod břízkami, chleba jí vrátím, myslí si. Už Terezku vidím, něco si čte. Beztak náboženství a já nic na dnešek neumím. A Violeta se pouští i do chlebíčku, ani si to neuvědomuje... Tak už je u Terezky, chlebíček jí pěkně vrátí, aby si nemyslela, že se něčeho doprošuje. Jenže když natahuje ruku, uvědomí si, že po cestě už i chlebíček v zamyšlení snědla a teď vrací jen prázdný sáček. Dala se sama sobě do smíchu. Terezka zvedla hlavu, "Jsem to trdlo", chtěla jsem ti milostivě vrátit svačinu a zatím jsem vše snědla a ani nevím jak, říká Violeta upřímně.  "Jen když ti chutnalo", směje se Terezka a pěkně se na spolužačku podívá. Violeta zrozpačitěla, něco teplého, milého jí projelo nitrem. Cítila, že Terezka to myslí upřímně a pocítila chuť vzít za to Terezku do náruče jako velkou pannu a pochovat si ji. Nebo alespoň pohladit. "Terezko, kdybys chtěla, mohly bychom být kamarádky." Terezka zamžikala: "Ó ano, chci!" a vtiskla Violetě přátelský polibek. Od té doby Violeta Terezku před spolužačkami vždy bránila.

OTÁZKA pro děti:
Co je pro tebe důležitější, mít kamarády nebo plné bříško?
Svou odpověď můžeš hned poslat na adresu  Favsetin@ado.cz

 

 

 

Kontakt

Římskokatolická farnost Vsetín Horní náměstí 134, 755 01 Vsetín 571 411 692, 731 402 160 favsetin@ado.cz