Uprostřed cesty ležel ohromný kámen. Byl tak veliký, že ho šnek považoval za skálu. Rozhodl se, že ho zdolá. Namáhavě šplhal po jeho rozpukané hraně. Bylo už téměř poledne, když se dostal na vrchol. A po krátkém rovném úseku to šlo zase dolů. V podvečer se šnek dostal zpět na cestu a najednou mu to došlo. Celý den strávil tím, že šplhal po kameni, který mohl za hodinu obejít!
To ho rozzlobilo.
„Ty hloupý kameni,” křičel zlostí. „Stál jsi mě jeden den života. Celý den bez jídla, bez piti, a to všechno pro nic za nic! Proč ses mi postavil do cesty?"
Ale kámen mlčel. Šnek vzhlédl k nebi a zvolal: „Hvězdo, hvězdo, proč nedáš pokoj mé noze a já musím pořád dál a dál. Proč se mi neukážeš? Proč mě vedeš jen po cestách, které jsou plné námahy a těžkostí a nevedou nikam? Proč mě nenecháš být?” Ale odpověd nedostal.
„Bože," řekl, „proč to dopouštiš?" Ale i nebe zůstalo němé. Tak se stáhl do svého domečku a rozplakal se.
