18.5. pondělí - Čtení k zamyšlení pro dospělé
2020_18.5.májová dospeli.pdf (525074)
19. májová pobožnost - 18. května
„Má cesta pozůstává z důvěry a lásky:
nechápu duše, které se bojí
tak něžného Přítele.“
Stačí uznat svou nicotu
a odevzdat se jako dítě do Boží náruče."
Dopis 226
Učit se žít v bázni před Bohem, který je mým Stvořitelem a Vykupitelem, je základní křesťanský postoj. Jenže my máme často z Boha strach. Strach, že nějaký zvlášť těžký hřích nám opravdu neodpustí, strach, že nás za to či ono stihne jeho trest, i když jsme svých vin litovali, vyznali je a přijali Boží odpuštění. Máme strach, že jakmile se k němu přiblížíme a rozhodneme se radikálněji žít pod jeho vládou, bude po nás žádat to, čeho se bojíme a co nechceme, sešle na nás utrpení nebo jiné zkoušky. Je zajímavé, že takto často smýšlejí ti, kteří podobné rozhodnutí nikdy neučinili. Posuzují to jen jaksi zvenku a často na základě jakýchsi pohanských představ boha, které se přimísily do některých duchovních směrů. Jistě, člověk by musel být masochista, aby se s důvěrou vrhal takto jednajícímu Bohu do náruče. Také máme zkušenost, že Bůh často neplní naše představy, které vkládáme do svých proseb. Zklamal nás, a to je další věc, která nám brání mu důvěřovat.
Písmo nám však říká, že slunce svítí či déšť padá na dobré i zlé. Jinými slovy, že nemoci, zkoušky nebo životní rány stíhají lidi dobré i zlé. Není rozumné hledat původce našeho utrpení za každou cenu a obviňovat v konečném důsledku Boha, že i kdyby je (utrpení) nechtěl, dopustil je, a má tedy jakousi povinnost nás utrpení zbavit. V těchto našich soudech se můžeme krutě mýlit a uzavřeme si cestu důvěry k němu. Boží vůle nemusí vždy spočívat v tom, že nás chce všeho těžkého ušetřit, ale že nás i skrze těžké chvíle povede a promění. Právě díky důvěře a spojení lásky s Bohem nás Pán bere za ruku a pomáhá nám projít situacemi, které bychom jinak nezvládli. Jen tak se na nás naplní Boží zaslíbení, že on přišel, aby nás vyváděl ze smrti hříchu, úzkosti a strachů do života v jeho síle a lásce, a to navzdory bolestem života. K tomuto životu vede, Tereziinými slovy, důvěra a nic než důvěra, a tak obdržíme i víc, než jsme doufali.