31.5. neděle - Čtení k zamyšlení pro dospělé - poslední
32. májová pobožnost - 31. května
„Všechno je milost!"
PR (Vstupuji do života – Poslední rozhovory)
Tato kratičká poznámka z úst Terezie zazněla na sklonku jejího života, když hrozilo, že umře nečekaně a bez udělení posledních svátostí. Terezie utěšuje sestry slovy, že je jistě velká milost svátosti přijmout, ale když se tak nestane, je to dobré i tak. Všechno je milost. Později udělali komentátoři Tereziina života z těchto slov jakési logo jejího života, protože skutečně takto vnímala všechny události v něm.
"Všechno je milost" může člověk říkat jen vzhledem ke svému životu, nemůže ta slova adresovat jinému člověku. Neboť to, co já vidím v životě jako milost, může druhého zabít, například utrpení, těžká ztráta, zkoušky. Je dobré se učit žít s vědomím, že všechno je milost, ale je třeba mít pokoru, abychom příliš rychle nepoužívali tato slova i vzhledem k našemu vlastnímu životu, například v souvislosti s nějakou těžkou situací, utrpením, zkouškou, kterou jsme zatím nezvládli, neprošli jí. Když byla Terezie naplno v ohni svého utrpení, sama přiznávala, že kdyby neměla víru, bez váhání by si vzala život. „Nikdy jsem si nemyslela, že je možné takto trpět“, vyznává nejednou. Jsou chvíle, které, dokud trvají, ani nemáme odvahu nazvat milostí. Jediné, o co prosíme, je síla ustát je s Ježíšem.
Kdy se stanou tato slova upřímnou výpovědí?
Terezie je vyslovuje, když se píše poslední stránka knihy jejího života, života spojeného s Ježíšem až do krajnosti. Jen ve spojení s Kristem, v utrpení i radosti, je všechno, co jsme žili, milostí. Při zpětném pohledu na život můžeme vidět, že i to těžké v našem životě, nouze, dokonce i selhání, nás přitáhly blíže k Ježíši a učily nás pravé lásce. Staly se pro nás milostí, která nás utvářela, proměňovala, hloubila studny do skály, dokud se neobjevila voda... Postupně jsme se učili spolu se svatým Pavlem vyznávat: "Dovedu žít v odříkání a dovedu žít hojnosti... Všechno mohu v tom, který mi dává sílu" (Flp 4,12n).
Pokud však stránky našeho života nejsou dopsány, zůstává jen pokorná touha a naděje, že všechno, co prožíváme, to krásné i to těžké, nám poslouží k dobrému. A jednou na konci života i my budeme moci říct: "Všechno to byla milost."
Tímto se s Terezií i úvahami Veroniky Barátové loučíme…