4.5. pondělí - Čtení k zamyšlení pro dospělé

2020_4.5.májová dospělí.pdf (519,1 kB)

„Vždyť Bůh nesestupuje každý den z nebe proto,
aby zůstával v zlatém ciboriu, ale aby našel druhé nebe,
nekonečně dražší než to první -  nebe naší duše.“

V Tereziině době nebylo zvykem, aby věřící přijímali eucharistického Krista každý den. Pro Terezii bylo nepochopitelné, že eucharistický Kristus zůstává uzavřený ve svatostánku a je de facto jenom předmětem úcty. Přece nepřišel a nezůstává s námi pod způsobou chleba jenom proto, abychom se mu klaněli, ale jím samým se nesytili. Na tehdejší dobu znějí ta slova až buřičsky. Jak znějí dnes nám? Možná jako opačný extrém, donedávna se nám zdálo samozřejmé, že můžeme přijímat eucharistii každý den. Ale je pro nás také samozřejmé, že naše duše má být vzácným nebem – příbytkem Krista?  Toto nebe, naši duši, popisuje Terezie jako živý chrám klaněníhodné Trojice – to už pro nás tak samozřejmé není.

Terezie si uvědomuje, že Ježíš je nejen s námi, ale že chce být především v nás, abychom my mohli žít v něm. Tato věta nám může připadat jako fráze, která nám však nový život nepřinese, ani ho nezmění. Jenže jestliže svůj život nežijeme v Kristově přítomnosti, jestliže svůj život nespojujeme s jeho životem, co nám z víry zůstává? Jen nauka? Náboženské povinnosti?

Život s Ježíšem je životodárný vztah, a ten můžu prožívat skrze eucharistii až fyzicky. On je ve mně a já v něm. Ne ve smyslu jakéhosi extatického prožívání, ale jednoduše dovolím Ježíši, aby byl se mnou všude, kde jsem, v jakékoliv situaci. Prostě se mu položím do náruče jako jím vykoupené dítě, které se s ním chce setkávat vždy, protože nikdy nebudeme dostatečně hodni, abychom mohli pro své zásluhy přijmout tak velkého svatého Boha! On sestoupil k nám, lidem slabým, hříšným a malým ve vlastních očích. Proto se možná Bohu raději klaníme, než s ním žijeme. Jenže přítomnost Krista, tedy království Boží, není v tomto světě ve svatostánku, ale v člověku – pokud to člověk Kristu dovolí.  Je to na nás...