Čtvrtek 20. máje - Svátostný Ježíš
Svátostný Ježíš
Mluvili jsme o mariánské úctě Dominika Sávia, ale jeho mimořádnou svatost nevysvětlíme bez zvláštní úcty k Nejsvětější svátosti oltářní.
Jedna z nejradostnějších skutečností katolického náboženství je skutečná přítomnost zmrtvýchvstalého Ježíše mezi námi, a to ve způsobech chleba a vína. Zde se za nás při mši svaté obětuje a také se nám dává za pokrm a nápoj. A když kněz uloží některé svaté hostie do svatostánku, Ježíš je trvale takto přítomen v kostele.
Toto všechno Dominik Sávio věděl a hluboce to prožíval. Ježíš byl pravým středem jeho života. Jeho nejlepší myšlenky a city se točily kolem něho.
Dominik už od dětství chodil rád na mši svatou. Prožíval ji s hlubokou vírou. Pána Ježíše skoro cítil přítomného. Protože měl to štěstí, že při Oratoři stál kostel svatého Františka Saleského a ten byl stále přístupný, Dominik si zvykl často tam vstupovat. Jít po obědě na návštěvu Pána Ježíše, to bylo pro něj samozřejmostí. Zdržel se chvilku před svatostánkem, chvilku před obrazem Panny Marie a šťasten si šel hrát s chlapci. Bylo mu, jakoby měl Pána Ježíše s sebou. Měl ho v srdci. Tyto návštěvy konal i častěji za den, jak měl možnost.
Tehdy bylo zvykem nést Nejsvětější svátost oltářní nemocným veřejně. Třeba po hlučné ulici. Lidé měli ve zvyku pokleknout a počkat, až kněz přejde. Kdo mohl, provázel kněze až k domu nemocného. Dominik vždy poklekal na obě kolena. Za každého počasí. Jednou mu někdo vytkl, že si umaže kalhoty, ale on jen odpověděl: „To nevadí, Pánu Bohu patřím já a moje kalhoty též.“ Jednou, když šel opět kněz „s Pánem Bohem“, Dominik klekl, ale vedle něho jakýsi důstojník zůstal stát, jako by se bál pokleknout. Dominik s klidem vytáhl z kapsy čistý kapesník a pěkně ho před vojákem rozložil na chodník. Pak se na něj usmál a dával mu znamení, aby si na něj klekl. Ten pochopil a klekl, ale ne na kapesník, ale na holou zem vedle.
Do Oratoře přišel Dominik se zvykem chodit k svatému přijímání jednou za měsíc. V Oratoři, s pomocí Dona Boska, přešel postupně na každodenní svaté přijímání. Ovšem, dával si pozor, aby mu nezevšednělo. Proto si do večerní modlitby před spaním zařadil krátkou modlitbu, vyjadřující touhu po svatém přijímání. Do kostela na mši svatou šel s vědomím, že se setká důvěrně se svým nejlepším přítelem – Ježíšem. Poděkování konal společně s ostatními, ale u něho, jak říkal Don Bosko, byl vlastně celý den děkováním a přípravou. Pořád myslel na Pána Ježíše – žil k jeho radosti. Také si udělal jakýsi plán úmyslů, na které bude obětovat svaté přijímání: v neděli ke cti Nejsvětější Trojice, v pondělí za dobrodince duchovní i časné, v úterý ke cti svatého Dominika a svatého Anděla strážného, ve středu ke cti Panny Marie Bolestné za obrácení hříšníků, ve čtvrtek za duše v očistci, v pátek ke cti utrpení Pána Ježíše, v sobotu ke cti Panny Marie za dosažení její ochrany pro život i pro okamžik smrti.
Jeho eucharistická zbožnost byla tak veliká, že se mu dostalo darů zcela mimořádných. Don Bosko o tom vypravuje v jeho životopise. Důležité je, co při tom zdůrazňuje: „Píši věci, které jsem viděl na vlastní oči a ujišťuji, že píši úzkostlivě jen a jen pravdu.“ Don Bosko vypravuje, že jednou nepřišel Dominik ráno ani na snídani, ani do školy, ani na oběd. Protože se někdy stávalo, že dostal od něho zvláštní úkol, nikdo si toho zprvu nepovšimnul. Až po obědě Don Bosko upozornil, že Sávio není k nalezení. Don Bosko Dominika dobře znal a hned mu napadlo podezření, kde by mohl být. Šel rovnou do kostela za oltář, kde byla dost veliká prostora pro zpěváky, hudbu a podobně. Tam ho našel. Dominik tam stál jako socha kamenná. Jednou rukou se opíral o notový pultík a oči měl upřené v místo, kde byl svatostánek. Ani se nehnul. Don Bosko se ho dotknul a teprve tehdy hoch jakoby otevřel oči a pohnul se. Když viděl Dona Boska, zeptal se: „Už je snídaně?“ Don Bosko vytáhl z kapsy hodinky a ukázal mu je: „Pěkná snídaně! Podívej se, jsou dvě hodiny odpoledne.“ Dominik se začervenal a prosil za odpuštění, že nebyl ve škole. „To nic, řekl Don Bosko: „Jdi na oběd, a kdyby se tě někdo ptal, kde jsi byl, řekni mu, žes byl se mnou.“ Po této události si Don Bosko začal pečlivě zapisovat všechno, co se Dominika týkalo.
Nebyl to jediný případ toho druhu. Jindy Don Bosko zaslechl za oltářem v chóru, jako by tam někdo hovořil. Byl to zase Dominik. Zaslechl tato slova: „Ano, miluji tě můj Bože. Už jsem ti to řekl tolikrát a znova to opakuji. Chci tě milovat až do smrti. Kdybych tě měl nějak urazit, raději ať na místě zemřu. Raději smrt než hřích!“
Ještě jedna věc zaslouží zmínky - Dominik strašně rád ministroval. Patřil mezi takzvaný „malý klér“ Oratoře. Když si oblékl komži, která měla podobu kněžské kleriky, byl vždy v sedmém nebi a představoval si, jak bude brzy trvale nosit duchovní roucho, které ho pak ještě víc přiblíží k Pánu. A jednou, dá-li Pán Bůh a bude knězem, to bude teprve Pánu Ježíši blízko, jak žádný jiný člověk!
******************
- Čím byl svátostný Ježíš Dominiku Sáviovi?
- V čem se projevovala jeho eucharistická zbožnost?
- V čem bychom mohli Dominika napodobit?
- S čím se musí začít?