Neděle 9. máje - Vzorný student
Vzorný student
U Dona Boska to se to studovalo! To proto, že ruku v ruce s pílí šla i zbožnost. Jeho hoši – na tom si dával velice záležet – byli hluboce věřící a měli před sebou veliký ideál. Podle pravidel ústavu měli být mezi studenty přijati jen ti, kdo v předešlých třídách měli velmi dobrý prospěch a projevili zvláštní schopnost ke studiu. Také si museli přinést osvědčení o mimořádné zbožnosti. Obojí se mělo ještě prověřit v prvních měsících pobytu v ústavě.
Studium a zbožnost, ty dvě věci navzájem se prolínaly. Jeden Sáviův spolužák píše: „Život v Oratoři byl zcela provanut vírou. Proto tam byl život zcela křesťanský. Hodně jsme se modlili a modlitba se nám vštěpovala. Mnozí z nás chodili často ke svatému přijímání a ti nejlepší chodili každý den. Náš život byl bohatý na ctnost, zbožnost, veselost, studium a práci. Přitom jsme žili velice chudě. Museli jsme být skromní v požadavcích.“
V Itálii tehdy studenti dělali čtyři třídy nižšího gymnázia, pak tři třídy vyššího gymnázia (později se říkalo lyceum) a teprve potom se mohlo jít na univerzitu. Don Bosko ten rok, co k němu přišel Dominik, ještě neměl žádnou třídu v domě, ale ve městě byly i soukromé školy v soukromých domech, kde vyučovali diplomovaní profesoři, většinou lidé vysoké úrovně. Oni mohli také dávat vysvědčení.
Dominika poslal Don Bosko k profesoru Bonzaninovi do ulice Barbarú poblíž kostela svatého Františka Assiského. Chodilo jich tam z Oratoře několik. Bonzaninova škola byla slavná, posílali tam své synky i někteří šlechtici z města. I dům, ve kterém byla tato škola, byl slavný. Patřil velkému italskému spisovateli Silviu Pellikovi, který byl řadu let vězněn rakouskou vládou u nás v Brně na Špilberku v podzemních kasematech. V tom domě napsal Pelliko svou slavnou knihu "Má vězení".
Profesor Bonzanino se specializoval na 1. a 2. třídu gymnázia. Dominik tam udělal za rok obě třídy. Ač synek z vesnice, mohl klidně sedět vedle synků ze šlechtických rodin. Profesor o něm napsal: „V ošacení a účesu nebyl strojený, ale při své chudobě byl vždycky čistý, dobře vychovaný, slušný, takže se s ním rádi stýkali všichni spolužáci.“
Profesor toho využíval. Ve třídě se začátkem měsíce vždy měnila místa. Bonzanino dával k Dominikovi vždy někoho, kdo potřeboval dobrý příklad. Napsal později hrabě San Rufino: „Pořád ještě vidím Sáviovo místo v lavici. Mnohokrát, když jsem se na něj díval, cítil jsem povzbuzení, abych i já konal své školní povinnosti a abych dával pozor na výklad profesora.“
Bylo u něho všechno zcela přirozené? Ctnost není nikdy zcela přirozená. Žádá silnou vůli a stálé přemáhání. Stávalo se, že sem tam nějaký spolužák šel místo do školy za školu, někdy se i na Dominika dělal nátlak ve jménu solidarity třídy. On odpovídal, že jeho nejmilejší zábavou je, když může plnit všechny své povinnosti co nejlépe. Jednou však přece trochu zakolísal. Ve městě byla nějaká zábava a chlapci moc toužili ji vidět. Přemlouvali se navzájem. Už i Dominik začal podléhat, už i ho začal unášet proud, když tu si uvědomil, co dělá. Sebral všechny své síly, zastavil se a řekl: „Ale to není správné. Mrzí mě, že jsem se nechal tak zviklat. Jestli mne budete dále navádět, přestaneme být kamarády.“
Ve druhém školním roce 1855-1856 nechodil do školy do města. Tento rok otevřel Don Bosko třetí třídu gymnázia pokusně v Oratoři. Svěřil ji jako třídnímu profesorovi kleriku Janu Frančeziovi. I on si Dominika uchoval ve vzpomínce jako svého nejlepšího žáka. Don Frančezio byl básníkem a ještě v roce 1915 vzpomínal: „Zda jsem ho znal? Nuž celý jeden rok byl žákem mým, teď je to už padesát pět let. Byl pozorný a pevně držel krok ve zbožnosti a studiu, chtěl vzhůru vyletět. Na prapor jak by vepsal slova rukou svou: "Chci učení své střídat s modlitbou!"... on knížetem byl třídy a nad žáky všemi, jak vzácný orel mával perutěmi."
Ve svém třetím školním roce byl opět žákem soukromé školy profesora Pikky, dalšího přítele Dona Boska. Zase chodil do školy do města. A že si ho Pikka vážil, o tom svědčí skutečnost, že dva dny po jeho skonu přednesl o něm ve třídě slavnostní řeč. V ní mimo jiné také řekl: „Zdá se mi, jako bych ho ještě viděl, skromného, jako vždycky vstupoval do třídy. Když jsem pozoroval jeho nevinný pohled, musím přiznat, cítil jsem se puzen k tomu, abych ho měl rád a abych ho obdivoval. Byl na sto honů vzdálen od prázdného mluvení, jak to bývá u hochů jeho věku. Ve škole si opakoval úkoly, psal si poznámky nebo se zabýval užitečným čtením. Vždy byl prvním žákem ve třídě a zasloužil si i jiné pocty."
Snad nejlépe ho otipovala maminka Dona Boska, prostá neučená, ale moudrá žena. Řekla synovi: „Máš hodně dobrých chlapců, ale nikdo nemá duši a srdce tak dobré jako Dominik Sávio." Don Bosko dělal, jako by se divil: „Opravdu maminko?" „Opravdu, to mi věř. Vidím ho pokaždé zůstávat v kostele, když už ostatní odešli, modlí se u mariánského oltáře s kamarády růženec. Připadá mi v kostele jako anděl."
Don Bosko se mohl jen radovat z takového žáka.
*****************
- Čím můžeme přispět k výchově svých spolužáků ve škole?
- Co řekl Pán Ježíš o dobrém příkladu?
- Co šlo u Dominika Sávia ruku v ruce s jeho pílí ve škole?
- Měl také on nějaká pokušení?
- Za jako cenu byl vždy nejlepším žákem ve třídě?
- Proč měli spolužáci Dominika rádi a co jim na něm imponovalo?