Pátek 28. máje - Šťastná smrt

Šťastná smrt

K večeru v neděli 1. března dorazil Dominik šťastně domů. Maminka a sourozenci ho hned všichni vítali, objali a políbili, Dominik pohladil sestřičku v kolébce a ... zdánlivě se nic nedělo.

Ve středu 4. března se mu však udělalo hodně špatně. Zavolali doktora Kaffasa a ten konstatoval zápal plic. Co s hochem, byl by potřeboval především posílení těla a zmírnění kašle, který se dostavil. Bohužel, tehdy ještě neexistoval penicilín a léčilo se hlavně tím, že se nemocnému pouštělo žilou. Doktor vytáhl ostrý skalpel, aby mu nařízl žílu a vypustil trochu krve. „Dej hlavu na bok", řekl mu, „a nedívej se, mohlo by se ti udělat špatně." Dominik nechtěl: „Můžete to klidně udělat. Když vráželi Pánu Ježíši do rukou hřebíky, bylo to horší", řekl.

Dominik byl v ošetřování lékaře od 4. do 9. března. Za tu dobu se mu pouštělo žilou celkem desetkrát. Lékař si nebyl vědom, že každá ztráta krve jen uspišuje chlapcův konec. Dominik byl klidný. Nechal, ať si s ním lidé dělají, co chtějí. Stejně už byl v myšlenkách někde jinde.

Po jednom takovém chirurgickém zákroku lékař odcházel a vyjádřil naději, že to snad bude dobré. Když odešel, Dominik řekl tatínkovi: „Bude to opravdu dobré. Buďte tak hodný a dojděte mi pro pana faráře. Rád bych se vyzpovídal a přijal Tělo Páně.“ Vyhověli mu a pan farář Grassi přišel a posloužil mu. To bylo jeho poslední svaté přijímání. Dominik měl po něm dlouho zavřené oči a konal si vroucí poděkování. Jeho myslí prošel znovu celý jeho život se všemi milostmi, kterých se mu dostalo. Měl za co děkovat! Když otevřel oči a viděl kolem sebe ustarané rodiče, řekl jim: „Teď jsem úplně spokojen. Čeká mě sice cesta do věčnosti, ale to nevadí. Kdo má za přítele Pána Ježíše, nemusí se bát. Já se smrti nebojím!“

Dominik všechno utrpení snášel s myšlenkou, že chce být podoben Pánu Ježíši na kříži. Lůžko se mu zdálo příliš měkké proti kříži a tak si je chtěl aspoň znepříjemnit. Přišly za ním děti ze vsi a on jim dal lískové oříšky. Ony je vesele rozbíjely, ale on chtěl skořápky, aby mu je daly. „Na co je chceš?“ ptaly se děti. On jen odpověděl: „Potřebuji je.“ Pak sousedka, která ho pomáhala ošetřovat, nalezla ty skořápky na prostěradle pod jeho zády. „Co tě to napadlo?“ „Nic, to jen tak.“ „Jsi nemocný a ještě chceš dělat pokání?“ „Chci. Pán Ježíš na kříži dělal mnohem větší pokání než my a byl bez hříchu.“

Přišel zase pan doktor. Dominik ho přivítal s úsměvem. Bylo to poslední pouštění žilou. Dostavila se příznivá reakce v těle a doktor při odchodu ujišťoval rodiče: „Poděkujte Pánu Bohu. Už to vypadá, že jsme nad nemocí vyhráli.“

Když odešel, Dominik řekl: „Opravdu jsme vyhráli, ale nad světem. Teď jen, abych se trochu rozumně objevil před Božím soudem!“ a požádal tatínka, aby poprosil pana faráře, aby mu udělil pomazání nemocných. Pan farář přišel, ale zdráhal se. Hoch vypadal tak vesele a pěkně, že se mu to zdálo nepatřičné. Ale nakonec mu je udělil a dal mu i papežské požehnání a odpustky. Dominik si sám na všechno odpovídal, jako správný ministrant.

Maminka se rozplakala, ale on ji těšil: „Neplačte, maminko, já jdu do nebe!“

Bylo to zvláštní, ale Dominik nic netrpěl, byl zcela pánem sebe. Přišla tetička Raymunda z Piovy a byla moc skleslá. Dominik ji poslal domů. Ležel klidně v posteli a byl dokonale při smyslech. Nikdo neměl tušení, že se blíží ke smrti.

Bylo půl deváté večer 9. března když ho zase přišel navštívit pan farář. Divil se, že Dominik stále mluví o nebi a blížící se smrti. Pomodlil se s ním a než odešel, Dominik ho poprosil: „Povězte mi nějakou myšlenku.“ „Co ti mám říci, mysli hodně na utrpení Pána Ježíše.“ „Ano, to je nejdůležitější. Děkuji.“ Řekl Dominik a usnul.

Bylo půl desáté v noci. Dominik se vzbudil a volal tatínka. „Co chceš?“ „Už je to zde, vezměte mé modlitební knížky a modlete se se mnou za šťastnou smrt.“ Maminka se dala do pláče a vzlykajíc odešla do vedlejšího pokoje. Dominik volal za ní: „Maminko, neplačte, já jdu do nebe!“

Otec měl také srdce na puknutí, ale přemohl se. Vzal knížky a říkal modlitby. Dominik po každé prosbě odpovídal: „Milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou!“

Když otec dočetl poslední prosbu – „Až se má duše objeví před tebou a uvidí poprvé nesmrtelný jas tvé velebnosti, neodmítej ji od sebe, obejmi ji svou milosrdnou láskou, abych tě mohl věčně velebit“, Dominik řekl: „Ano, to chci, tatínku, já chci věčně zpívat chvály Pánu Bohu…“

Znělo , jakoby usínal, nebo, jakoby na něco zvláštního, vážného myslel. Pak sebou trhl a zvolal jasným lasem, jako by se zrovna smál: „Tatínku s Bohem, s Bohem! – Pan farář mi chtěl něco, už nevím co… Ach! To je krása!....“

To určitě se mu zjevila Panna Maria. Jeho tvář byla rozesmátá, ruce měl složeny na prsou ve tvaru kříže a už sebou ani nehnul. Bylo deset hodin v noci 9. března roku 1857. bylo mu patnáct roků a 24 dnů.

*****************

• Co má dělat křesťan, když si uvědomí, že je těžce nemocen?
• Jaký význam má přijetí svátostí v těžké nemoci?
• Jak se v nynější době praktikuje posilování nemocných?