Pátek 7. máje - Setkání s Donem Boskem
Setkání s Donem Boskem
Don Kuliéro si od té události Dominika nesmírně vážil. Přesvědčil se, že v něm Boží milost mimořádně pracuje. Důkazů měl pro to za dva školní roky, co k němu Dominik chodil, dost. Umínil si, že mu pomůže v dalším studiu. Třeba z něho bude jednou i kněz. Kam se obrátit to už věděl. V Turíně měl známého kněze, rodáka z farnosti, Dona Boska. Kdyby se hoch dostal k němu, to by bylo nejlepší.
Pan učitel se tedy jednoho dne vydal do Turína přeptat. Mluvil s Donem Boskem a svého žáka mu vřele doporučil. „Takového jen tak hned nenajdete, je jak svatý Alois, vsadím se, že budete s ním spokojen“, chválí hocha. Don Bosko se usmíval. Potřeboval hodné hochy. V jeho ústavě jich bylo hodně, ale jak by neměl radost, když může přijmout zase jednoho krajana. „Uvidíme, pane učiteli, počkáme do podzimu. Já budu s chlapci kolem svátku Růžencové Panny Marie u nás doma v Bekki, pošlete tam jeho otce a chlapce také, promluvím si s oběma a rozhodneme, co a jak.“ „Platí“, řekl otec Kuliéro a měl radost, že se to začíná kladně rýsovat. Trochu ho pořád mrzelo, že tehdy s Dominiem tak tvrdě naložil, aniž by si jeho vinu prověřil. Snad mu to bude moci takto do budoucna vynahradit.
------------------------------------
Skončil školní rok, přešlo léto a už i ty prázdniny se chýlily ke konci. Po Všech svatých a po Dušičkách se začne nanovo.
Don Bosko skutečně jako každý rok, přišel s početnou skupinou svých chlapců do Bekki k bratru Josefovi. Utábořili se začátkem října u nich v chaloupce a tam odtud chodili do okolí dělat reklamu.
V ty dny jednou odpoledne se objevil u Bosků na dvoře kovář Sávio se svým dvanáctiletým synkem Dominikem. Don Bosko byl právě přítomen a mohl se jim věnovat.
„Tak kdopak jsi a jak se jmenuješ?", oslovil hned usměvavého hošíka. „Dominik Sávio z Mondonia. Mluvil s Vámi o mně náš pan učitel Kuliéro.“ „Vzpomínám, vzpomínám," na to Don Bosko. „A co ty bys chtěl ode mě?" „Rád bych, abyste mne vzal s sebou do Turína. Chtěl bych studovat." „A co bys chtěl studovat?" „Kdyby to byla vůle Boží, chtěl bych vystudovat na kněze." „Dobrá, to by šlo. Ale napřed musíš udělat zkoušku. Musím se přesvědčit, jaké máš nadání." „Kdy mám přijít na zkoušku?" „Uděláme ji hned. Podívej se, tady máš sešit, vezměme třeba tuhle stránku, pěkně si ji přečti a zítra přijď znovu a odříkáš mi ji, ano?"
Dominik souhlasil, ale nešel domů. Tatínek se ještě chvíli zdržel, Don Bosko s ním ještě hovořil o rodině. Zdržel se i Dominik. Četl si stránku, četl ji jednou dvakrát, třikrát a zdálo se mu, že už to umí. Vrátil se tedy a prosil Dona Boska, aby ho vyzkoušel. Don Bosko vzal sešit, vyzkoušel ho a řekl mu: „Tak víš co? Ty sis pospíšil s učením, já si pospíším s odpovědí. Budeš-li chtít, můžeš začátkem školního roku přijít ke mně do Turína. Už teď tě počítám mezi své synky. Modli se, abychom oba dovedli vždy plnit svatou vůli Boží."
Dominikovi vstoupily slzy do očí. Pln vděčnosti se sklonil a vroucně políbil Donu Boskovi ruku. „Doufám, že si na mne nebudete muset stěžovat."
************************
- Kdo povolává člověka k životnímu úkolu?
- Jaká jsou různá povolání?
- Která povolání považujeme vzhledem k víře za zvláštní?
- Kdo jedině může člověka povolat ke kněžství?
- Jaké jsou charakteristické známky kněžského povolání?
- Může mít někdo hned plnou jistotu, že je povolán ke kněžství?
- Jak si nejlépe prověříme povolání?
- Je ponecháno na člověku, zda poslechne nebo neposlechne Boží volání?
- Ztrácí něco člověk tím, že poslechne Boží volání – třeba ke kněžství?
- Proč říkáme knězi otec?