Pondělí 10. máje - Dominikova kritika

Dominikova kritika

Když Dominik Sávio vstoupil do Oratoře, hned ho ovanulo zvláštní ovzduší. Bylo to ovzduší svatosti. Jeho ředitel byl zcela mimořádný člověk, kněz celý podle Boha. Všichni hoši o tom byli přesvědčeni a byly zde i náznaky, že Bůh dává Donu Boskovi mimořádné světlo na jeho cestě.

Doba nebyla růžová. Právě v těch prvních měsících piemontský parlament odhlasoval některé proticírkevní zákony. Don Bosko varoval krále Viktora Emanuela II., ale marně. Jednoho dne řekl: „Bůh sám bude krále varovat. Velké pohřby na královském dvoře!“ Všichni to slyšeli, nebo si to navzájem pověděli a čekali. Během půl roku skutečně zemřela královna matka Marie Terezie, manželka Marie Adelaida, bratr Ferdinand a princ Evžen. Dominik si uvědomil, že nad jeho novým domovem se vznáší Boží ruka, a že jeho duchovní otec je opravdu svatý muž.

Bylo to jedné dubnové neděle roku 1855. Don Bosko měl promluvu pro hochy shromážděné v kostele a rozvedl před nimi tyto tři body:

1. Bůh chce, abychom byli svatí.

2. Není to těžké, stát se svatým.

3. Tomu, kdo se na světě posvětí, je uchystána veliká odměna v nebi.

Dominik poslouchal se zatajeným dechem, a jak byl zvyklý brát všechno vážně, tak vážně vzal i tuto výzvu. Zdálo se mu, že přichází z nebe. Od toho dne neustále myslel na to, že jeho povinností je, stát se svatým. Ale jak na to? Co je vlastně svatost? Kdo je svatý? Co je na svatosti podstatné a co vedlejší? Kudy chodil, tudy ho pronásledovaly tyto myšlenky. Jeho, teprve třináctiletá hlava a srdce toho byly plné, a ne a ne se s tím vypořádat.

Don Bosko si toho povšiml a jednoho dne ho zastavil. „Dominiku, jak to, že tě už delší dobu nevidím si hrát? Také už nejsi tak usměvavý. Něco tě bolí?“ „Bolí,“ odpověděl Dominik… „Bolí mě něco, ale je to krásná bolest.“ Teď zase Don Bosko zůstal na něho hledět… „Jak tomu mám rozumět? Co tím chceš říct?“ Dominik to tedy prozradil: „Chci být svatý! Dřív jsem na to nemyslel. Cítím takovou potřebu, ba nutnost být svatý! Dřív jsem na to nemyslel, ale vaše kázání mi otevřelo oči. Teď vím, že je to má povinnost.“

Můžeme si pomyslet, jakou radost pocítil Don Bosko, když slyšel taková slova. Přenechme však slovo jemu samému. Píše: „Pochválil jsem jeho úmysl, ale řekl jsem mu, aby zůstal klidný, protože Pán Bůh nemluví tam, kde je hluk. Žádal jsem ho, aby pěstoval stálou, i když umírněnou veselost. A poradil jsem mu, aby zachovával všechny své náboženské i studentské povinnosti a aby nikdy nescházel při rekreaci – hře mezi kamarády.“

Dne 24. června se slavil v Oratoři Don Boskův svátek. Don Bosko při té příležitosti řekl chlapcům, ať si každý napíše na lístek, co by si od něho přál, že se bude snažit mu vyhovět. Dominik napsal: „Chtěl bych, abyste mi pomohl stát se svatým. Nepodaří-li se mi to, prohrál jsem život. Bůh chce, abych byl svatým, tak musím.“

***********

• Co znamená být svatý?
• Proč si první křesťané říkali „svatí“?
• K čemu nás vybízí Pán Ježíš v tzv. „horské řeči“?
• Je možné dosáhnout takové dokonalosti, jakou má Bůh?
• Které křesťany prohlašuje církev úředně za svaté a co tím myslí?
• Dělali všichni svatí zázraky?
• Žádají se zázraky k prohlášení za svatého?
• Nebylo Dominikovo rozhodnutí neskromné?