Pondělí 17. máje - Na hřišti
Na hřišti
Když jsme četli minulou kapitolu o tom, jak tři přátelé v Oratoři všichni zemřeli tak mladí, mohli bychom mít dojem, že svatost znamená smutek. U Dominika nic takového nebylo. Snad na začátku, než všechno pochopil, ale když mu Don Bosko všechno řádně vysvětlil, nebylo radostnějšího hocha v Oratoři nad něho.
Než byl zahájen proces jeho svatořečení, bylo vyslechnuto před církevním soudem mnoho jeho známých, spolužáků i představených a všichni se shodovali v tom, že Dominik byl veselý, živý, stále usměvavý a proto všem sympatický a že byl v Oratoři duší hřiště a her. O tom si musíme povědět něco více.
Don Bosko byl geniální vychovatel. Nikdo, tak jako on nepochopil potřebu mladých – hrát si a veselit se. U něho bylo zákonem, že veselá rekreace (odpočinek v době přestávek - volna) není jen dovolená, nýbrž povinná. V určité hodiny museli všichni na dvůr a tam bylo dovoleno křičet, běhat, uvést do pohybu celé tělo. Hráli si hoši, ale s nimi si museli hrát i představení a kněží. A právě tam, v té radostné směsici bylo možno vykonat největší kus práce. Don Bosko při hře hned někomu řekl kouzelné slovíčko, hned zase jinému, toho rozesmál, tomu „nasadil brouka do hlavy“, toho poprosil o úsluhu atd., podle toho, jak kdo potřeboval. Dominik si to všechno osvojil a dělal to po něm. Nikdy hry nehrál, jen aby hrál, ale hrál, aby druhým prospěl. Hrál si a smál se, i když mu nebylo dobře. Hra mu byla apoštolátem. Don Bosko o něm píše: „Ve volném čase byl duší rekreace – přestávek -, ale všechno co dělal nebo říkal, směřovalo k tomu, aby prospěl na duchu sobě i druhým.“ Don Rua zase píše: „Obyčejně si volil ke hře někoho, kdo nebyl zrovna dobrý. Měl s ním trpělivost, bavil se s ním, až ho svým pěkným jednáním přivedl k tomu, že se z něho stal pořádný hoch.“
Vždycky si také nehrál. Vypráví jeho spolužák Piano: „Byl jsem nemocen na oči. Tehdy Dominik obětoval své volno, aby byl se mnou a potěšil mne.“
Ještě v jednom vynikal. Při hře dojde mezi hochy snadno k hádce nebo rvačce. Dominik, jak se někdy něco mělo semlít, už tam byl a vždycky bouřku zahnal. Sám nikdy nikomu neublížil vědomě, jak svorně svědčili všichni jeho spolužáci.
Co ho tak silně odlišovalo od jiných hochů stejného věku, Dominik měl na rozdíl od jiných veliký smysl pro životní rovnováhu. Nic na něm neprozrazovalo lehkomyslnost. Neměl ji. Jemu bylo vrozené, že přemýšlel a moudře rozlišoval. Proto byl umírněný i v mluvení i v mlčení. Dovedl jedno i druhé, ale mluvil a mlčel, jen když chtěl.
Je zajímavé, že i sám Don Bosko velice oceňoval tuto Dominikovu vlastnost a že on, takový moudrý kněz a vychovatel, často používal Dominika, aby si udělal o některých věcech správný úsudek. Dokonce řekl Dominikově sestře už po jeho smrti: „Tvůj bratr byl mladý, ale já jsem se ho často ptal na jeho názor, a kdykoli jsem od něho dostal nějakou radu a řídil jsem se jí, nikdy jsem se nezmýlil.“
***********
- Proč potřebují mladí lidé hru?
- Jaké hry máte nejraději?
- Co spojoval Dominik Sávio se hrou?
- Je hra cíl nebo prostředek?
- Jak se zbavit lehkomyslnosti?