Sobota 29. máje - Dominik se vrací
Dominik se vrací
Pan Sávio napsal hned druhý den dopis Donu Boskovi, ve kterém mu oznamoval smrt svého syna. Vypsal mu krátce průběh nemoci, a co je krásné, sám nazval Dominika bělostnou lilií a druhým svatý Aloisem. I doma byli přesvědčeni, že jejich syn žil jako světec.
Pan Sávio byl prvním, komu se Dominik po smrti ukázal. Bylo to asi měsíc po jeho smrti, v noci. Otec nemohl spát a stále na synka myslel. Vtom se nad ním otevřel strop a on viděl Dominika uprostřed oblaku, usměvavého, krásného. Zvolal: „Dominiku, jak se máš? Kde jsi? Jsi už v nebi?“ „Ano tatínku, jsem v nebi.“ „Dominiku modli se za mne, za maminku, za sourozence.“ „Modlím se za vás!“ a vidění zmizelo.
Don Bosko, jakmile přišla zpráva o Dominikově smrti, oznámil to večer hochům a jeho řeč byla prvním oslavným kázáním o něm. I on jej nazval druhým svatým Aloisem. Hoši všeobecně říkali, že byl Dominik nejctnostnější z nich a nazývali ho svatým. Mnozí se hned doporučovali do jeho přímluvy a říkali, že byli vyslyšeni. Tak se kolem něho rázem utvořila pověst svatosti, a to jak v Turíně, tak v Mondoniu.
Donu Boskovi se Dominik ukázal až o devatenáct let později, když už se jeho dílo stalo světovým. Bylo to 6. prosince roku 1876, rok poté, co Don Bosko vyslal své první misionáře, vedené Dominikovým spolužákem a přítelem Kaliérem do Jižní Ameriky k indiánům Patagonie a Ohňové země.
Don Bosko byl ve své světnici, říká, že neví, zda četl nebo se procházel anebo spal. Prostě všechno se před ním ztratilo a on se nacházel na nesmírně krásné rovině, která mu připomínala mořskou zvlněnou pláň, modravou, ale nebyla to voda. Všechno se třpytilo, jako by to bylo z křišťálu. Byly tam zahrady nesmírné krásy, záhony samý kouzelný květ, samá barva, samá vůně. Nic na světě se s tím nedá srovnat. Zatímco na to hleděl, ozvala se překrásná hudba, jakoby hrály statisíce nástrojů, každý jiný a přitom bylo vše v naprosté harmonii. S hudbou se mísily sbory zpěváků. Pak viděl velikánské množství lidí v těch zahradách, všichni zářili štěstím a spokojeností. I oni zpívali, hráli, každý z nich mu připadal jako dokonalý sbor. I to bylo všechno tak krásné, že není na zemi, k čemu by se to dalo přirovnat.
Najednou se před ním objevilo obrovské množství mládeže, všichni byli skvělí, také kněží a kleriků. A v čele všech kráčel Dominik Sávio. Ten se přiblížil až k Donu Boskovi. Byl krásný – měl na sobě bělostné, zlatem prošívané roucho, přepásán byl červeným pásem a všechno bylo osázeno třpytivými diamanty. Vlasy měl dlouhé, splývavé, na hlavě korunu z růží, tvář usměvavou, zářící.
Mlčky hleděli jeden na druhého, až Dominik první otevřel ústa: „Proč se na mne díváš a mlčíš? Proč nic neříkáš?“ „Jak to, že jsi přišel?“ „Přišel jsem si s tebou pohovořit. Tolikrát jsme na zemi spolu mluvili. Dával jsi mi dobré rady a myslím, že jsem ti nic nezůstal dlužen. Měl jsem tě tolik rád a měl jsem v tebe neomezenou důvěru. Ptej se mne!“ „Nevím, kde to jsme?“ „Jsme na místě, kde je jen radost.“ „To je nebe?“ „To ne! Zde je všechno přirozené, je to jen zkrášleno Boží všemohoucností. Smrtelné oko nemůže vidět věčnou krásu.“ „Tak aspoň to světlo kolem přichází z nebe?“ „Nepřichází z nebe.“ „Bylo by možno vidět trochu nadpřirozeného světla?“ „To by člověk okamžitě zemřel. Není schopen je snést.“ „Vy tady, vy všichni už jste v nebi a prožíváte nebeskou blaženost?" „Ano, ale to jsou věci nevypověditelné. Tam se prožívá přímo Bůh, To je všechno, co je možné říci." „Proč máš ty sněhobílé šaty?" Místo odpovědi začala hudba a zpěv na text Písma svatého: „Měli boky opásané a své šaty vybílili v Krvi Beránkově." Jeden z kněží zazpíval sólo: „Následují Beránka, kamkoliv jde!" Nato Dominik řekl: - „Přicházím jako posel od Boha." Pak se v jeho rukou objevila veliká kytice květů. Byly tam růže, fialky, slunečnice, genciány, lilie, slaměnky a uprostřed pšeničné klasy. „Ať tvoji synové přinesou Bohu tuto kytici! Každý květ znamená nějakou ctnost. Růže je láska, fialka pokora, slunečnice poslušnost, genciána kajícnost, klasy znamenají časté přijímání, lilie čistotu, slaměnky vytrvalost v dobrém." „Dominiku, ty jsi tyto ctnosti všechny měl. Pověz mi, co tě nejvíce těšilo v hodině smrti?" „Že si pro mne přišla Panna Maria."
Don Bosko se ptal ještě na více věcí a Dominik mu odpovídal. Don Bosko ho chtěl v jedné chvíli obejmout, ale Dominik se usmál: „To nejde. Nemám tělo. Dostanu ho až při vzkříšení." Don Bosko chtěl ještě něco: aby mu pověděl, v jakém stavu se nacházejí duše jeho chlapců. Dominik mu podal tři seznamy. Na jednom byla jména těch, kteří nebyli "zranění", na druhém byli "poranění", na třetím ti, kteří byli na "cestě nepravosti". Don Bosko chtěl otevřít tento poslední seznam, aby ty hochy zachránil, ale Dominik ho zadržel: „Ne teď! Kdybys to otevřel, byl by to zápach stěží snesitelný. Počkej, až odstoupím.“ A odstoupil. Don Bosko seznam otevřel. Neviděl jména, ale zjevily se mu postavy hochů, kteří žili ve stavu smrtelného hříchu. Udělalo se mu strašně nevolno, že měl pocit, jako by umíral. V tom se zablesklo a silně zahřmělo a všechno zmizelo. Jen ten zápach dále trval, ano pronikl až do zdí jeho světnice. Don Bosko často říkal: „Kdybych byl papežem, prohlásil bych Sávia za svatého." Byl skálopevně přesvědčen, že Bůh v něm dal Církvi nového moderního svatého Aloise. Dominikovi nebylo dáno stát se knězem. Bůh chtěl, aby zůstal chlapcem, aby byl blízký všem mladým lidem.
Jeho svatý učitel Don Bosko byl přesvědčen, že přijde den, kdy ho Církev oslaví. To se i stalo