Středa 19. máje - Souboj
Souboj
V životě Dominika Sávia čteme o jedné příhodě, která je zcela ojedinělá a ukazuje nám jeho hrdinství v nejkrásnějším světle.
Chodil do druhé třídy gymnázia do školy profesora Bonzanina. Víme také, že tam chodili také synci některých Turínských šlechticů. Ti byli velmi choulostiví na svou čest a mysleli si, že čest si musí každý chránit i za cenu krveprolití. Jednou se dva takoví poškorpili, a protože do nich vjelo furiantství, vyzvali se na souboj. Za místo souboje si vybrali louku u pevnosti, kde nyní stojí kostel svaté Barbory. Pistole neměli, ani kordy, a tak se rozhodli, že budou po sobě házet kameny tak dlouho, až jeden zůstane ležet. Dominik o tom věděl a naplňovalo ho to hrůzou. To byl přece jasný smrtelný hřích nenávisti! Co dělat? Šel za nimi a rozmlouval jim to. Byli to jeho přátelé, ale teď jako by házel hrách na zeď nebo mluvil do hluchého. Pomodlil se tedy k Pánu Bohu o radu, co má dělat a rozhodl se. Šel za nimi znovu a řekl: „Když mne nechcete poslechnout, aspoň mi slibte, že mi splníte jedno přání.“ „To může být“, řekli oni, „ovšem nesmí to být nic, co by souboj překazilo.“ „Slibuji vám to, ale řeknu vám to, až na místě souboje.“ Chlapci se zarazili, ale nechtěli vzít zpět, co už mu slíbili.
Dominik šel s nimi na louku. Nikdo jiný tam nebyl. Hoši udělali dvě čáry, které překročit znamenalo utéci, pak si každý udělal zásobu kamenů a už si svlékli kabáty a mělo se začít. Dominik v rozhodné chvíli řekl: „Slíbili jste mi, že mi splníte přání…“ „Slíbili. Co to má být?“ Dominik sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý dřevěný křížek. „Můžete se bít, nebudu vám v tom bránit, ani to na vás neřeknu. Mé přání je toto: než začnete na sebe házet, každý nejprve mne udeřte do hlavy kamenem a řekněte: Pán Ježíš za nás prolil svou krev, ale nám je to jedno, my si neodpustíme a vykonáme pomstu, kterou jsme slíbili.“ Hoši něco takového nečekali. Byli přece věřící a chápali, co tím chtěl Dominik říci. Pustili kameny z rukou a před Dominikem si podali ruce a smířili se. Nejkrásnější na tom je, že Dominik také splnil, co řekl, nikomu se o události nezmínil. Don Bosko se o tom dozvěděl jen díky tomu, že jeden z chlapců mu to řekl sám. A zase to byl Dominik, kdo mu poradil, aby se šel vyzpovídat, nenechal věc nedokončenou.
Vůbec Dominik věděl bezvadně, kde se dokončuje dílo obrácení, když někdo zhřešil: ve zpovědnici. Sám chodil ke svaté zpovědi rád, chodil k Donu Boskovi, ale ještě si umínil, že nikdy nepůjde sám. Zpovídalo se hromadně v sobotu odpoledne a to už měl Sávio vždy připravené různé případy. Během týdne při hře měl ve zvyku hru na chvíli přerušit a nechat si slíbit od kamaráda, že s ním půjde v sobotu ke zpovědi. Pak hrál dál. Když přišla sobota, neopomenul své kamarády obejít a připomenout jim slib. Sem tam někdo v poslední chvíli couvl, ale většinou to vyšlo. Stalo se, že Dominik přivedl k Donu Boskovi ke zpovědi sedm chlapců najednou.
***********
Je dovolený souboj?
Jaký hřích je nenávist?
Je projevem síly a statečnosti se prát?
Jak smýšlí křesťan ve věci usmíření a míru?
Jak to vypadá s mírem v dnešním světě?
Co můžeme vykonat pro mír ve světě?