Úterý 25. máje - Bezradní lékaři
Bezradní lékaři
Dominik Sávio prožíval celý svůj život jako přípravu na smrt. Smrt nikdy nepovažoval za konec života, nýbrž za začátek toho pravého. Proto se na ni díval s klidnýma očima a beze strachu. Je jisté, že cítil, jak se mu pozemský život krátí, ale jen jedno ho trápilo a naplňovalo starostí, aby nepřiběhl do cílové pásky, aniž by dosáhl svatosti.
Poslední máj v životě, bylo to v roce 1856, slavil s neobyčejnou vroucností. S Donem Boskem se dohodl, že bude přesně konat všechny své povinnosti, každý den bude někomu vypravovat nějaký hezký příklad a každý den prožije tak, aby byl hoden jít ke svatému přijímání. Don Bosko se ho zeptal: "A jakou milost si chceš vyprosit na Panně Marii v jejím měsíci?" "Abych se stal svatým, abych svatě zemřel a aby Panna Maria stála u mne v mých posledních okamžicích!"
Náš Sávio začal náhle ztrácet tělesnou sílu. Každý to na něm viděl a každý si myslel, že je to tím, že žije ve velkém duševním napětí. Ptal se ho kamarád Josef Reáno: "Proč jsi dnes takový unavený, a nechce se ti mluvit?" "Moc mně bolí hlava. Mám pocit, jako bych měl v každém spánku ostrý nůž. Ale to nevadí, rád to snesu, aspoň budu mít nějaké zásluhy pro nebe". "Chudáku, ty tolik zkusíš!" "Ale ne, není to tak zlé. Pán Ježíš trpěl mnohem více a nenaříkal."
Domácí lékař si s ním nevěděl rady. Nemohl na něm najít žádnou nemoc. Don Bosko se tedy rozhodl, čistě jen proto, aby nic nepromeškal, svolat tak zvanou "lékařskou radu". Tři lékaři provedli důkladnou prohlídku Sáviova těla. Radě předsedal Dr. Vallaurd, opravdový odborník, internista. Když byli s Donem Boskem sami, Vallauri zvolal: "Ale to je učiněná perla, ten hoch!" Don Bosko mu položil otázku: "Doktore, proč vlastně den ze dne více slábne?" "To je tak", odvětil lékař. "Tělesně slabý je od malička, ale duševní vyspělost je u něho neúměrně větší než ta fyzická. Ten hoch žije v ustavičném napětí, to mu podlamuje síly." "Je zde nějaký prostředek, jak jej zachránit?" "Nevím. Asi bude nejlépe, nechat ho odejít do nebe. Zkusit to můžeme. Musel by vypřáhnout z učení a věnovat se víc tělesné práci. Ale dokáže to?"
Don Bosko neponechal nic náhodě. Poručil mu odpočívat, dispenzoval ho od zachovávání ústavního pořádku, mohl se přestěhovat na ošetřovnu, aby měl klid, lepší jídlo, prostě všechno pohodlí. Dostával každý den maso, dokonce i v pátek. Dominik se všemu podvoloval, ale celkem bez valného úspěchu.
O prázdninách musel domů, ale jen co Don Bosko přijel do Bekki s chlapci, Dominik přišel za ním, a když se po několika dnech vracel do Turína, Dominik nedal jinak a vrátil se s ostatními.
Podzim a zimu prožil, jak mohl. Zapsali ho sice do třídy gymnazijní u profesora Pikky, ale chodil, jen když se cítil dobře. I tak se snažil plnit své povinnosti co nejpravidelněji a o výjimky nestál. Od dobrých skutků neupouštěl ani teď. Na ošetřovně vždycky někdo ležel a Dominik považoval za svou radost, když mohl obsluhovat. Když ho někdo měl k tomu, aby se šetřil, odpovídal se smíchem: "Kamaráde, toto mé tělo tak jako tak brzy přestane běhat. Nač bych je šetřil? Důležité je, že se duše uvolní, aby ona vzlétla do nebe a byla zdravá a silná navždycky!" Když některý pacient ne a ne polknout hořkou medicínu, Dominik mu dělal kázání: "Myslíš si, že Pán Ježíš nepil něco horšího? Myslíš, že mu chutnala žluč, kterou mu podali, aby se napil?"
Don Bosko věděl, že se blíží těžká chvíle pro něho i pro Sávia. Budou se muset rozloučit. Sávio nemůže zůstat v Oratoři jen tak. Poslední možnost jak ho uzdravit je poslat ho na rodný vzduch. A potom? Potom? Kdoví, jak to dopadne? A přece i ta poslední možnost se musela vyzkoušet.
Pro Dominika rozloučit se s Oratoří bylo to nejtěžší. Přilnul k ní, přilnul k Donu Boskovi a říkal si: "Stejně zemřu, tak aspoň zemřu v náručí Dona Boska!" Jak bylo Donu Boskovi, to prozrazuje on sám: "Musím říci, že jsme oba trpěli. Já bych ho byl rád měl za každou cenu zde. Měl jsem ho rád, jako otec své nejmilejší dítě, ale lékaři radili jinak, bylo třeba poslechnout."
Ten osudný den, ten nejtěžší v Dominikově životě, byl den 1. března roku 1857.
*************
- Je správné myslet na to, že zemřeme, anebo je lepší nemyslet na to a jen tak žít?
- Jaký mají lidé názor na tuto otázku?
- Co je smrt ve světle Božího zjevení?
- Jak se křesťan na ni připravuje?
- Co nám ulehčuje myšlenku na smrt?