Úterý 4. máje - U prvního svatého přijímání
U prvního svatého přijímání
V době, kdy byl Dominik Sávio v Morialdu ministrantem, nebylo ještě zvykem, pouštět děti příliš brzy k svatému přijímání. Mezi kněžími ještě stále působily nauky biskupa Jansenia, který ve svých knihách hlásal, že k prvnímu přijímání má křesťan přistoupit, až má z toho jaksepatří rozum, a že často by měl chodit ke stolu Páně jen ten, kdo je tak zbožný, že takřka nedělá vůbec žádné hříchy. Normálně má jít každý k přijímání o velikonocích a snad ještě jednou, dvakrát do roka, a dost, více ne!
Bohudík, ledy již začínaly praskat a nastávalo v té věci jaro. Zbožný turínský profesor mravouky, svatý Josef Kafasso s pomocí jiných kněží šířili nauku svatého Alfonse - časné a časté svaté přijímání. Mnozí kněží byli stoupenci nového a zdravého směru, který byl blíž praxi prvních křesťanů. Mezi nimi byl i morialdský kaplan don Zucca. Když měl Dominik 7 let, rozhodl se udělat výjimku. Pro jistotu se na kněžské schůzi přeptal bratří, co o tom soudí, a když viděl, že jsou víceméně stejného smýšlení, zeptal se Dominika: „Co bys tomu řekl, kdybys šel už letos k svatému přijímání?“ Dominik užasl. Dávno si to přál, ale myslel si, že je to nemožné, když všichni chodili až v deseti, dvanácti i více letech. Samozřejmě hned souhlasil radostně. Jako podmínku dostal naučit se malý katechismus zpaměti. To mohl Dominik klidně slíbit, protože maminka ho sama učila a jeho bystrá hlava si všechno hravě zapamatovala.
Tehdy se nedělala zvláštní slavnost prvního svatého přijímání. Prostě: děti, které byly uznány za schopné, šly společně s celou farností ve farním kostele o Božím hodu velikonočním. To byl den, kdy všichni farníci ze všech vesnic přišli do farního kostela ke společné slavnosti a všichni přistoupili ke stolu Páně. Mše svatá začínala asi v 9 hodin, ale už od samého rána seděli ve zpovědnicích kněží a všichni, pokud se ještě nevyzpovídali, šli ke zpovědi. O Dominikovi se vypravuje, že přišel do kostela první. To znamená, že si přivstal a z domu vyšel sám, bez rodičů. Ti přišli až později.
Pak byla slavná mše svatá a při ní několik set svatých přijímání. V tom množství přirozeně Dominik zanikl, ale nezaniklo, co se později o něm vyprávělo. Bylo už k jedenácté hodině, když si otec odváděl syna domů. Dominik zapomněl na celý svět samým štěstím a zůstal v kostele, dokud tam vůbec ještě někdo byl. Celých pět hodin.
Zde je ještě jedna pamětihodnost, hodna poznamenání. Dominik chodil v Morialdu k Donu Zukkovi do školy a už uměl psát.
Po svatém přijímání si doma sedl a na kus úhledného papíru si napsal neumělým písmem předsevzetí, učiněná tohoto dne. Doslova napsal: „Předsevzetí, která jsem učinil já, Dominik Sávio, když jsem byl v roce 1849, ve svých sedmi letech poprvé u svatého přijímání:
1. Budu chodit často ke svaté zpovědi a k svatému přijímání půjdu vždy, když mi to zpovědník dovolí.
2. Každou neděli a zasvěcený svátek půjdu na mši svatou.
3. Mými přáteli budou Pán Ježíš a Panna Maria.
4. Raději smrt než hřích!“
Tento lístek s předsevzetími měl ve svých modlitebních knížkách ještě na smrtelné posteli. Možno říct, že svá předsevzetí nikdy neporušil.
*****************
Jak často chodili první křesťané k svatému přijímání?
Jaký neblahý zvyk se vloudil do křesťanské praxe v pozdějších letech a staletích?
Který papež zavedl- opět časné a časté svaté přijímání?
Jaký rozdíl je mezi časným a častým?
Od kolika let se může chodit ke svatému přijímání?
Jaké podmínky musí splnit ten, kdo chce přistoupit, ke stolu Páně?
Jak často máme chodit ke svaté zpovědi?
Co s lehkými hříchy?
Co působí svaté přijímání?
Jak se ty připravuješ na svaté přijímání?