18.5. pondělí - Čtení k zamyšlení pro děti
2020_18.5.májová deti.pdf (531999)
Terezka poprvé u sv. zpovědi 18.
Od doby, kdy Celina přistoupila k prvnímu svatému přijímání, těšila se Terezka také na své první setkání s Pánem Ježíšem v eucharistii. Slyšela Pavlínu, jak tehdy říkala Celině: "Ode dne prvního svatého přijímání musíš začít nový život." A tak si Terezka řekla, nebudu čekat tak dlouho, ještě celé čtyři roky, začnu nový život hned s Celinou. A pak ten den prvního svatého přijímání byl veliký nejen pro Celinu, ale také pro Terezku.
A konečně přišel ten den, na který se nyní Terezka tak těšila. Půjde poprvé ke svaté zpovědi. Poctivě se připravila. Ale Pavlína přesto ví, že malé napomenutí sestřičce neuškodí. "V kostele se po nikom neohlížej a mysli jen na to, co chceš povídat při zpovědi. Pamatuj, že se vyznáváš Bohu ze svých poklesků, to není maličkost."
Pavlína se odmlčela, dívá se na sestřičku. Vidí v Terezčiných očích tolik dětské opravdovosti. Terezka vážným hlasem odpovídá: "Já vím. Důstojný pán (pan farář) Ducellier bude sedět ve zpovědnici jako zástupce Pána Boha." Tu se Terezka zarazí. Nenadálá myšlenka se jí zrodila pod dětským čílkem. Má se zeptat nebo nemá? Všechno co by chtěla říct Bohu, kdyby ho mohla vidět, to vše dnes může říci důstojnému pánovi Ducellierovi. Ale to by mu tedy měla nejdřív říct něco krásného, ne? Poradí se s Pavlínou.
"Pavlo, neměla bych říci důstojnému pánovi, že ho z celého srdce miluji?"
Pavlína musela skrýt obličej do květin, které chystala do vázy. Terezce se zdá, že se Pavla směje, ale to není možné, jde přece o tak vážnou věc. "Pavlo, slyšíš! Co myslíš?"
"Ale ne, Terezko, raději ne. Taková slova se říkají Bohu přímo, ne jeho zástupci. Tomu svěř jenom své chyby." Snad jsem řekla hloupost myslí si Terezka, ale nemám teď čas, abych se dál vyptávala. Co je na tom k smíchu, že chci vzkázat Pánu Bohu, jak velmi ho miluji. Ale hlavně, abych nepřišla pozdě do kostela. "Tak sbohem Pavlíno!" "Sbohem Terezko!" Pavlína se za ní s láskou dívá a přemýšlí, jaká cesta asi tuto malou sestřičku čeká.
Terezka poklekla ve zpovědnici. Nosík má hluboko pod mřížkou. Však také důstojný pán marně odtemnil mřížku, udělal kříž a naklonil ucho. Nic. Ticho. Copak tu nikdo není? Šlehl pohledem stranou, jen prázdné šero se mu dívá do tváře. A přece důstojný pán vidí, že po straně zpovědnice stojí houf děvčátek a čeká, až na ně přijde řada. Neměl by se zvednout a podívat se blíže, co se děje? V kolenou se ozvalo úporné loupání – raději počkám. Vtom zaslechl nějaké šeptání odněkud zdola od klekátka. Dívčí hlásek rozechvěle oznamoval, že jde poprvé ke zpovědi. Páter odhrnul fialovou záclonku u dvířek a vyklonil se ze zpovědnice. "Kdopak to tam je?" zeptal se. "Prosím já." "Nu, kdo je to – já?" "Terezie Martinová, prosím."
"Á, to jsi ty, Terezko? Můj malý doktor teologie." Vrásčitý obličej kněze u fialové záclonky se rozjasnil. "Nu, Terezko, vstaň, klečet budeš u zpovědi, až budeš větší. Teď bych tě neslyšel." Důstojný pán se zase uvelebil, přivřel oči a naklonil ucho k mřížce. Tentokrát to nebylo nadarmo. Kdož ví, o čem si spolu šeptají. Nakonec si nechala Terezka ještě posvětit růženec. Když jde od zpovědi domů, je jí do tance. Taková lehoučká si připadá. A celý svět připadá Terezce najednou nějaký hezčí. Od té doby by nejraději chodila ke zpovědi co nejčastěji.
OTÁZKA pro děti:
Jaký pocit měla Terezka, když šla od sv. zpovědi domů?
Svou odpověď můžeš hned poslat na adresu Favsetin@ado.cz