Slepička si pochutnávala na šťavnatých listech salátu, který dostala od lidí. Šnekovi, kterého cesta zavedla až sem, se sbíhaly sliny. Měl strašlivý hlad.
„Vadilo by ti, kdybych ujedl kousek toho salátu?" zeptal se nesměle.
„Ty salát nepotřebuješ," odsekla slepička, „protože nejsi užitečný."
„Užitečný? To tedy nejsem," připustil šnek.
„Zato já,” chlubila se slepička, „já potřebuji hodné zeleného krmení, abych mohla snášet vajíčka."
„Zajímavé," odpověděl šnek slušně. „A co se stane s těmi vajíčky?"
„Lidé je snědí. Čím bohatší je potrava, tím lepši jsou slepice, čím lepší jsou vajíčka, tím spokojenější jsou lidé, čím vydatnější je potrava, tím šťastnější jsou vajíčka a tím lepší kuřata... no hrůza. Úplně jsem se do toho zamotala:
„To se stává, když se plácá a nepřemýšlí,” řekl šnek.
„Přemýšlet je příliš namáhavé,” řekla slepička.
„A to tvoje vyptávání mě úplně vyvedlo z míry. Radši si něco ujez z toho salátu, aspoň budeš držet pusu."
„Nic jiného jsem stejně nechtěl," řekl šnek spokojeně.
