Pondělí 24. máje - Co dáme za lásku

Co dáme za lásku?

Měsíc listopad roku 1856 přinesl s sebou první mrazíky a první sníh a koncem listopadu navíc onemocněla matka Markéta. Nemoc se ohlašovala již dříve, ale pan doktor marně radil, aby pacientka zůstala ležet a odpočinula si. Matka Markéta se přemáhala, alespoň přecházela po kuchyni a řídila práci, radila chlapcům, kteří se v kuchyňské službě střídali, kolik čeho dát do hrnců.

Nejvíc jí pomáhal starší chlapec, Dominikův kamarád z rodiště - Tonio. Nebyla žádná legrace, včas navařit pro tak početnou posádku chlapeckého domova a nic při tom nepřesolit! A matka Markéta měla den ze dne vpadlejší oči. Bez matky Markéty si to v domově nikdo neuměl představit. Matka Markéta nikdy nebývala mrzutá a s Toniem si vždy dobře rozuměli, stále si měli o čem povídat. Teď je málomluvná, chodí namáhavě a dnes dokonce v kuchyni u stolu usnula. Druhý den už do kuchyně nepřišla. Nastal smutný den 25. listopadu roku 1856. Matka Markéta vydechla naposled, dívajíc se s tichou něhou na svého syna Jana, který jí se slzami v očích uděloval svátost nemocných.

Na dvoře hoši mluvili tlumeným hlasem, jako by se báli probudit tu dobrou starou paní, která ležela v rakvi na černém katafalku v kostele sv. Františka Saleského a čekala na uložení do země. Ruce, které neznaly odpočinku, ležely nehybně, obtočeny šňůrečkou klokočových zrníček. Hoši se přes den trousí do kostela, pokleknou u rakve, skloní hlavu a prosí, aby věčné světlo zářilo na milou matku Markétu, která už vstoupila do bran věčnosti. Nejdéle tu klečí Dominik.

Jednou matka Markéta řekla donu Boskovi o malém Sáviovi, že je nejlepší ze všech chlapců. „Pojď se jen podívat do kostela! Zrovna se tam modlí, je na něho zvláštní podívaná.“

Teď se jistě matka Markéta dívá duchovním zrakem přímo do Dominikovy duše, a co v ní vidí, zvyšuje její posmrtnou blaženost.

Dominik se modlí. Soustředil své myšlenky na svého velkého Přítele, aby mu řekl, jak je mu líto, že už matku Markétu nebudou mít chlapci mezi sebou, ale současně že mu ji dává rád, protože u Něho je to přece mnohem krásnější než tady v Turíně.

Toho večera řekl don Bosko svým chlapcům na dobrou noc:

„Moji milí, Pán Bůh si vzal k sobě mou maminku. Byla to také maminka vaše. Jí vděčíme za to, že tu jsme pohromadě. Ona první mě naučila mít ráda Boha a lidi. Učila mě nejen slovy, ale i příkladem. Když jsem se rozhodl dát vám domov, ochotně svolila pomáhat mi v tom, ačkoliv už jí bylo padesát osm let. Šla se mnou z naší osady Becchi pěšky třicet kilometrů do Turína, protože jsme neměli peníze na povoz. Deset let pro vás vařila, prala, žehlila, zašívala jen za zaplať Pán Bůh.

Přemýšlejte, chlapci, sami, jak chcete naší drahé matce Markétě za všechnu její lásku poděkovat. Jistě na to každý sám přijde. Dobrou noc!“

Tehdy si Tonio předsevzal: „Dám matce Markétě nějaký dárek, dám jí duchovní kytici růží – tvořenou dobrými skutky.

Don Bosko ještě chlapcům pověděl: „Je třeba víc donů Bosků a více matek Markét. Jsme přece lidé smrtelní. Matka Markéta odešla, jednoho dne odejdu i já na vždycky. Kdo bude v naší práci pokračovat? Přemýšlejte, čím vy byste mohli jednou přispět k tomu, aby další potřební chlapci našli u nás porozumění a teplý domov. A teď už - dobrou noc!“