Sobota 15. máje - Družina Panny Marie

Družina Panny Marie

Dominik Sávio nebyl jen citově zbožný. Bral všechno do důsledku a chápal, že víra žádá skutky. I mariánská pobožnost to žádá. Proto často říkal: „Rád bych vykonal něco velikého ke cti Panny Marie, ale musím si pospíšit. Mám dojem, že mi nezbývá mnoho času.“ Na co asi myslel?

V Oratoři Dona Boska existovaly dva spolky mládeže. Byla to družina svatého Aloise pro externí hochy; jejím posláním bylo vést hochy k následování svatého patrona katolické mládeže – Aloise z Gonzágy.

Pak zde byl Spolek vzájemné pomoci, založený Donem Boskem. Hoši – hlavně učni – každý týden dávali do společné pokladny malou část svých úspor pro případ nemoci nebo nezaměstnanosti. Dominik pomýšlel ještě na něco většího a důležitějšího. Čekal, až se mu naskytne příležitost.

Jednoho dne se shodou zvláštních okolností stalo, že Don Bosko při mši svaté ve všední den otevřel svatostánek a chystal se podávat svaté přijímání. Už řekl: „Hle Beránek Boží“, ale zrovna nikdo nepřistoupil k oltářní mřížce. Nezbylo, než zklamaně svatostánek zase zavřít. Mezi hochy nastal šum a potom ti nejlepší dali hlavy dohromady, co dělat, aby se něco podobného už neopakovalo. Duší tohoto hnutí byl Dominik. S ním se spojili další, většinou starší hoši než byl on sám. Tu Dominik dostal nápad, co kdyby se skupina proměnila v něco stálého. Mohla by to být taková „bdělá stráž“, která by dbala, aby starosti Dona Boska o hochy nevyznívaly naprázdno. Kamarádi byli pro. Šli k Donu Boskovi a ten nápad pochválil. Potřeboval by takovou skupinu dobrých hochů, o kterou by se mohl opřít. Schválil také jejich návrh, aby se vytvořila tříčlenná komise, která by navrhla a sepsala stanovy tohoto spolku. Členy komise měli být Dominik Sávio, klerik Michal Rua a Sáviův spolužák Bondžovanni. Spolek si dal název „Družina Panny Marie“.

Dominik se v ní stal hned jakoby sekretářem, protože hlavní práci – sepsání stanov – svěřili kamarádi jemu. Nebyla to práce lehká, ale Dominik se jí věnoval s velkým zájmem a s neobyčejnou inteligencí. Kde si nevěděl rady, zeptal se Dona Boska.

Dne 8. června 1856 zahájila Družina Panny Marie oficiálně svou činnost. Třináct prvních členů se shromáždilo v kostele svatého Františka Salezského a Dominik Sávio tam před oltářem Panny Marie přečetl společný slib, který zněl: „My, podepsaní (následovala jména), abychom si pojistili přímluvu Panny Marie Neposkvrněné pro hodinu naší smrti, rozhodli jsme se zcela se jí zasvětit. Všichni jsme přistoupili k svaté zpovědi a svatému přijímání a teď před jejím oltářem s dovolením našeho duchovního vůdce slibujeme, že budeme podle svých sil následovat svatý příklad Aloise Komolla.“ (Komollo byl důvěrný přítel Dona Boska a jeho spolužák z bohosloví. Zemřel tam v pověsti svatosti a Don Bosko už v prvních letech svého kněžského působení vydal tiskem jeho životopis.)

Po tomto slibu přečetl Dominik ještě text stanov Družiny Panny Marie. Stanovy zavazovaly členy k dokonalému zachovávání pravidel ústavu, k vzájemnému dobrému příkladu aؘ k poctivému využívání času. Poslušnost, plnění povinností a vzájemná láska měly být zvláštními znaky členů družiny. Měli se každý týden sejít na půl hodiny k duchovnímu čtení a k projednání své činnosti. Hoši si slibovali, že se budou navzájem upozorňovat na chyby, snažit se mít se všemi trpělivost, vzájemně se povzbuzovat k dobrému. Za program činnosti si vzali častou účast u stolu Páně, slavení mariánských svátků a pobožností modlitbou růžence a slavení mariánských sobot. Umiňovali si, že se věnují co nejvíce poslechu Božího slova a že o něm budou přemýšlet. Budou pomáhat představeným jednak příkladem, jednak tím, že je budou upozorňovat, co by se dalo zlepšit. Nebudou si brát zbytečná dovolení, aby se nenarušoval pořádek v domě. Také nebudou kritizovat jídlo, které se jim předkládá.

Don Bosko rád schválil stanovy a měl radost, že má kolem sebe skupinu nejlepších hochů, kteří chtějí být jeho pomocníky. Jen chtěl, aby vzali na vědomí, že stanovy jsou dobrovolné a neváží nikoho pod hříchem.

Činnost družiny se od počátku projevovala velmi blahodárně. Hoši na svých týdenních schůzkách se radili opravdu konkrétně a vykazovali velikou duševní zralost. Probírali jednotlivé kamarády a radili se, jak jim pomoci v učení, v chování, v ústavním životě. Každý se snažil vzít si někoho na starost a stát se mu jakoby andělem strážným. Na nikoho nežalovali, ale snažili se každého dobrovolně získat pro správný život.

Podle stanov měla mít družina svou hlavu – předsedu. Všichni cítili, že by to měl být Dominik, ale byl zde Michal Rua, který už byl klerikem a na půl asistentem chlapců, volba tedy padla na něho. Dominikovi to vůbec nevadilo. Zůstal „duší“ družiny. To bylo mnohem důležitější, protože bez duše je každé tělo mrtvé. Jemu nešlo o pocty, ale o dobrou věc.

**********

Co dělají lidé, když chtějí, aby se dobro hodně šířilo?

Jaké výhody přináší člověku společnost (společenství)?

Za jakými účely se lidé nejčastěji sdružují?

Které sdružování je nejužitečnější?