V daleké zemi Palestině žil před dvěma tisíci lety jeden šnek. Byl velmi starý a ve světě už mnoho zažil. A protože všechno dělal pomalu a rozvážně, nic z toho nezapomněl. Jeho noha znala každou nerovnost země, každé zrnko písku na poušti a ve svém domečku slyšel znít oceány. Tenhle šnek na něco čekal. Čekal a pořádné nevěděl na co. Ve svém dlouhém životě už zažil tolik neštěstí, že to ani pomalu nemohl unést. To, co zažil, ho tížilo jako velké břemeno a on doufal, že přece jen ještě potká někoho, kdo by to břemeno z něj uměl sejmout. Staří lidé bývají citliví na počasí. Bolívají je nohy a šnekovi se vedlo podobné. Každý déšť, každý mrazík, každou písečnou bouři cítil už několik dní dopředu. Naštěstí měl nohu jen jednu a mělo to ještě jednu výhodu. Mohl se vždycky včas připravit. Jednoho dne však pocítil ve své noze neklid, který neznal. Ráno objevil po dlouhém hledáni chutnou hlávku zelí, lezl po ní a jedl, ale vůbec si to neužil, jak ho v noze táhlo.
„Něco je ve vzduchu," bručel si sám pro sebe. „Musím vyzkoumat co."
