Jednou hned ráno se zděšený šnek zastavil přímo před starou kavkou. Upřeně se na něj dívala žlutýma očima. Šnek se rychle stáhl do ulity, ale kavka se začala smát.
„Víš, co dělám s takovými šneky, kteří se schovají do domečku a myslí si, že je nesežeru?” krákorala. „Seberu je i s tím jejich domečkem, vyletím s nimi nahoru a pustím je na nějaký kámen. Domeček praskne a šnek je můj. Je to jednoduché. Ale ty máš štěstí. Nemám hlad."
„Ty tomu říkáš štěstí? Já Boží řízení!” odpověděl šnek.
„Jaký je v tom rozdíl?" zakrákorala kavka.
„V tom, že každý den sežerou kavky stovky šneků, šneci stovky jahod, orlové stovky kavek — kavka se ustrašeně rozhlédla kolem — ale já věřím, že mi Pán Bůh pomůže dojít do cíle. A proto jsi mé dnes nesežrala."
„Tak aspoň prozrad', kde ten tvůj cíl máš," krákla kavka výsměšně, „abych tě mohla sníst potom."
„Můj cíl,” zasnil se šnek, „je hvězda."
„Cože? Hvězda?" zakrákala kavka. „Nechceš létání raději přenechat ptákům?”
„Ta hvězda," vedl si šnek svou, „mi ukáže místo, kde najdu spásu světa."
„To je na mě moc učené,” povídá kavka. „K čemu je dobrá ta spása světa?”
„To se prostě narodí někdo, kdo udělá konec veškeré bídě a utrpení na světě. Přinese pokoj a radost. Dlouho předtím už o něm vyprávěli proroci a pošle ho sám Bůh."
"No, jestli opravdu přijde, mohl bys ho poprosit, aby už orlové nikdy nežrali kavky.”
„A kavky šneky?"
„Ses zbláznil? To mám jako mit hlad?"
„Víš ty co? Raději necháme všechno při starém!” řekl šnek a rozvážně se vydal na další cestu. Kavka seděla na kameni a dlouho za ním zamyšleně hleděla.
