Jednoho dne šnek narazil na človíčka. Seděl v trávě a plakal. Veliké slzy mu stékaly po tvářich a kapaly na jeho podivný, pestrobarevný oblek. Vypadal jako veliký zmoklý motýl.
„Proč pláčeš?" zeptal se šnek. „Protože mě nenapadá žádná legrace," vzlykal mužíček.
„Když ti nechybi nic jiného..." utěšoval ho šnek. „Mě také hned nenapadne něco legračního a nebrečím kvůli tomu."
„Ale ty jsi jenom šnek. Nečeká se od tebe nic jiného, než že budeš pomalý. Ale já jsem šašek. Mě by měly napadat stále nové historky, žerty a vtípky, abych rozveseloval lidi. Je to moje povolání.”
„Aha," přitakal šnek, i když tomu moc nerozuměl. Šašek ho zvědavě pozoroval a pak řekl: „A co tady vlastně děláš?"
„Jsem na cestách," odpověděl šnek. „Na cestách? Tak ty jsi na cestách?" rozchechtal se šašek. „A kam vede tvá cesta, smím-li se ptát.”
„Myslím, že do Betléma.”
„Tak ty myslíš, že do Betléma?” chechtal se mužiček dál. Pak padl naznak do trávy a smíchy se celý otřásal. Šnek před sebou dlouho viděl jen jeho nohy cukající se smíchy. Vůbec nic nechápal.
„Prosím tě," promluvil šnek konečně, „proč se tak směješ?"
„Do Betléma?" zakuckal se smíchy mužík. „Ty? A do Betléma? Šnek! Navíc se mi zdá, že vůbec nevíš, jestli tam opravdu chceš. A i kdybys tam opravdu chtěl, tak to při tvém tempu nestihneš. Nikdy v životě. Já snad umřu smíchy!" A zase se válel v trávě.
Šnek ho chvíli udivené pozoroval. Vypadalo to, že ho smích snad nikdy nepřejde.
"Co je to za divné lidi, kterým připadá legrační, když je někdo v nesnázich?" pomyslel si šnek a odhodlaně se vydal na další cestu. Když se šašek konečně přestal smát a začal se rozhlížet, šnek už byl dávno ten tam. Zmizel ve vysoké trávě a zamířil k Betlému.
