"Haló, příteli," zavolal nějaký drsný hlas. Šnek se udiveně ohlédl. Před ním stál člověk s berlemi a pozorně si ho prohlížel.
„My dva se k sobě hodíme,” podotkl. „Ty se svou jednou nohou a já s mými berlemi — dva budižkničemové."
„Co to má znamenat?” zeptal se uraženě šnek.
„Jsem chromý a ty se také nepohybuješ nejrychleji," řekl chlapík. „Jsme k ničemu — tak jsem to myslel."
,A ty si myslíš, že někdo za něco stojí jen tehdy, když dokáže rychle utíkat? To by pak musela být třeba stonožka velmi užitečné zvíře. Ale co já vím, vy lidé o ní říkáte, že je škůdce."
Chlapík se zasmál: „Takhle jsem to nemyslel. Ale chromého jako jsem já, nemůže opravdu nikdo potřebovat, to mi věř."
Šnek si ho zkoumavě prohlédl. „No jo, na závodníka opravdu nevypadáš. Ale snad alespoň umíš vyprávět příběhy, můžeš plést, psát, možná, že bys dokázal malovat hezké obrázky, těšit smutné děti, opravovat panenky, brousit drahé kameny, čistit boty, hrát na flétnu, plést košíky, zatloukat hřebíky..."
„Prosím tě, už přestaň,” smál se chlapík. „To stačí. Napadá tě toho tolik! Vždyt já celé dny nemyslel na nic jiného, než jak je strašné, že nemohu běhat. A na to, co bych mohl, jsem vůbec nepomyslel ”
„To je normální,” povídá šnek. „I mně se to stává. Co jsem na cestě, často se ptám, proč právě já musím být tak pomalý. Zrovna nedávno jsem si přál létat jako orel.”
„Kam vlastně jdeš?" zeptal se chromý zvědavě.
„Hledám zachránce! Spasitele, který vezme na sebe všechno utrpení světa a s ním i to moje."
„Ukaž mi cestu," prosil chromý chlapík. „Musím tam jít taky. Poprosím ho, aby ze mne sňal to zchromnutí."
"Můžeš ho poprosit o zázrak," řekl šnek, „ale můžeš po něm také chtít, aby ti ukázal, že i chromý člověk může být šťastný."
