Šnek odpočíval ve stínu moruše. Byl unavený a hladový Toužebně se díval do hustého listí. „Prosím tě, shod' mi aspoň lístek," prosil. „Kdybych měl vylézt do tvé koruny, trvalo by mi to celý den."
Ale strom jen pohrdavě zašuměl: „Pro obyčejného šneka je mě škoda! Nevidíš, že jsem moruše? Měla bych se vlastně jmenovat hedvábný strom, protože mými listy se živí miliony hedvábníkových housenek. A z přediva jejich kukel vznikne spousta hedvábí. Čekala bych vděk, ale místo toho to vypadá, že bych snad měla živit ještě i šneky? Ta hloupá, neužitečná a odporná zvířata?"
„Jedním jediným lístečkem," řekl šnek tiše, „bys mi mohla zachránit život.”
„A co jsi vlastně zač, že bych si měla dát práci, abych ti zachránila život?” zeptala se moruše.
„Jsem to nejlepší, co může existovat," odpověděl šnek, „jsem Boží tvor."
„To je teda něco," posmívala se moruše, „podle mě jsi jen slizký loudal."
„Náhodou, ten sliz mně chrání nohu před poraněním. Sunu se po něm jako po měkkém koberci. A to je přece skvělé," vysvětloval šnek. „A co se týče té rychlosti, vsadím se, že se pohybuji rychleji, než ty."
Na to už moruše neměla odpověd'. Po chvili se snesl na zem docela malý lísteček. Šnek se do něj hladově pustil. „Děkuji," řekl, když ho snědl. „Tvé listy jsou opravdu mimořádně dobré." Strom neodpověděl a šnek se vydal na další cestu.
„Odnáším si s sebou šumění tvých lístků," zavolal na rozloučenou. „Kousek tebe nesu dítěti pod hvězdou.”
Strom se za šnekem díval a tak trochu se styděl.
