Z vesnice se ozval křik dětí: „Čarodějnice, čarodějnice!”
Po cestě přicházela stará ohnutá žena. Opírala se o hůl a nesla košík. Šnekovi, i když na čarodějnice nevěřil, se udělalo trochu úzko. Opatrně se stáhl do domečku. Když tu se k němu stará žena přiblížila, sehnula se a šneka posunula na okraj cesty.
„Dej na sebe pozor," řekla mu, „nebo ti někdo rozšlápne tvůj hezký domeček.”
Šnek trochu vystrčil hlavu. „Jsi opravdu čarodějnice?" zeptal se znepokojeně.
„Samozřejmě, že ne,” odpověděla stařenka, „čarodějnice přece neexistují."
„Ale děti tak na tebe křičely,” povídá šnek.
„To mají od dospělých. A ti to říkají, protože znám mnoho věcí, kterým nerozumí. Sbírám byliny a houby, připravuji čaje a masti, povídám si se zvířaty To je jim nepříjemné. Kdo je jiný, toho odstrkují."
"Nebo se mu posmívají," dodal šnek a vzpomněl si na šaška.
Stařenka přikývla: „A taky se mě bojí, protože jsem ošklivá."
„Ale máš krásné oči,” řekl šnek, „copak oni to nevidí?"
„Nikdo na mně nevidí nic hezkého," zamumlala stařenka.
„A přece by se někdo našel,” napadlo najednou šneka. „Ten, za kterým jdu!"
„Kdo to je? Jak se k němu jde?" vyptávala se stařenka a šnek jí popsal cestu, nakolik věděl.
„Jdu s tebou" řekla stařenka odhodlaně. „Jdi napřed, já si ještě sbalím pár bylinek, mast na bolesti zad a láhev vína z lesních plodů. Nesluší se přijít s prázdnýma rukama."
