Začalo pršet. Nejdřív to bylo jen takové jemné mženi.
Šnek se v něm blažené protáhl a nechal stékat vlhkost po kůži. Už celé dny toužil po tom, aby se zbavil prachu cesty. Nejraději by začal blahem zpívat, ale šneci moc dobře zpívat neumí.
Pak déšť začal sílit. Cesta se proměnila v jezero. Nebylo možné v cestě pokračovat. Šnek si vyhledal vyvýšené místečko, stáhl se do domečku a rozhodl se, že bude odpočívat, dokud déšť nepřestane. Teprve večer se odvážil podívat ven. Cesta byla skoro suchá a šnek se cítil tak odpočatý, že se rozhodl popojít ještě kousek cesty i potmě.
I když jeho neklid byl stále větší, po hvězdě nebylo ani vidu. Pozdě v noci dorazil k malému ohni. Kolem ležely ovce a spaly. U ohně seděl i mladý pastýř a hrál na flétnu smutné melodie.
„Proč hraješ uprostřed noci na flétnu?" zeptal se šnek. „A proč hraješ takové smutné pisné?"
„Protože mám strach,” odpověděl chlapec.
„Před čím?"
„Před tmou a před vlkem."
Šnek pohlédl k nočnímu nebi. „Vlka flétna stejně nezažene," řekl, „a tmy se už bát nemusíš. Brzy vyjde hvězda, která bude jasnější než všechny ostatní. Nese zprávu, že se narodí někdo, kdo přemůže tmu.”
„Tomu nerozumím," řekl pastýř.
„Já taky ne," řekl šnek. „To je prastaré proroctví. Je těžko pochopitelné, ale když na to pomyslim, tak strach zmizí."
„Taky se bojíš?"
„Celý svět mi nahání strach," odpověděl šnek.
„Kéž by už brzy ten zachránce přišel."
„Myslíš, že přijde i ke mně?"
„S vlkem si musíš poradit sám, ale strach a temnotu přemůže on."
„Tak mi rychle pověz, kde je. Rozběhnu se tam a zahraji mu tu nejkrásnější písničku, jakou umím."
„Musíš počkat na tu novou hvězdu. A pod ní ho najdeš."
„To je dobře. Budu ji ted každou noc vyhlížet a mezitím mohu trochu cvičit.” Pastýř vzal znovu do ruky flétnu a šnekovi se zdálo, že svět je ted mnohem radostnější.
