19.5. úterý - Čtení k zamyšlení pro děti
2020_19.5.májová děti.pdf (520,1 kB)
První zklamání (1.část) 20.
„Terezko, už to víš? Máme novou spolužačku!“
„Je chovanka nebo z města?“
„Chovanka. Pojďme, seznámím tě s ní,“ zve ji Celina.
Terezka se převléká do stejnokroje v šatně a pospíchá. Je teď s Celinou v jedné třídě, protože se velmi dobře učí. „To je ona? Ta už je velká!“ „Ano, bude jí už 13 a jmenuje se Blanka.“ Celina ví vše dopodrobna a honem ze sebe sype novinku, aby ji některá spolužačka nepředešla. Vždyť to je událost v jejich malém světě – nová chovanka! Celina je už také chovankou v klášteře, jen na neděli chodí domů. Proto také tolik ví, Terezka ta chodí domů každý den.
„Blanko, to je má sestra Terezka. Tatínek ji nechce nechat v klášteře jako chovanku, je ještě malá.“ Od okna se otočila štíhlá dívčina. Usmála se, dolíčky v lících rozveselily bledou tvář. Světle hnědé oči byly plny ranního světla.
Má zlaté oči, napadá Terezku. Je hezká a má pěkné jméno – Blanka. Terezce se nová spolužačka líbí. Podala jí ruku. „Bude se ti mezi námi líbit. Já sem chodím velmi ráda.“ Zlatooké děvče se se zájmem pohlédlo na ještě na tuto třídu malé děvčátko. Kolik je ti let?“ „Bude mi deset.“
Blanka se podivila. „To už jsi ve třetí třídě?“
Ostrý zvuk školního zvonku přerušil hovor. Terezka se na Blanku ještě mile usmála a odběhla do své lavice.
Ukázalo se, že Blančiny vědomosti nejsou velké. Když je vyvolaná, mlčí a rozpačitě se kouše do rtů. Výraz v jejích očích je v tu chvíli velmi nešťastný. Blanka se často omlouvá, že se učila, ale neví jak je to možné, že všechno zapomněla. Až když si zase směla sednout do lavice, opět její oči zlatě zazářily a ruka sáhla po tužce. Blanka totiž nejraději ze všeho kreslí, tužku má stále v kapse. Její výkresy obdivují žákyně i učitelky. Umí zacházet i se štětcem a barvami. Terezka se nemůže vynadívat na Blančiny obrázky. Často spolu trávily přestávku, tím, že se společně pokoušely namalovat, co kolem sebe viděly. I Terezka měla k malířství zřejmé nadání. Dosud jí však nikdo práci se štětcem a barvami nevysvětloval, proto se nemohla Blance vyrovnat. Terezka si Blanku zamilovala. Dívala se s netajeným obdivem, když Blanka kreslila, a trpěla netajeným soucitem, když Blanka u mapy rozpačitě mlčela nebo se mračila nad špatnou známkou z diktátu.
Také Blanka měla Terezku ráda. Cítila se přátelstvím vynikající žákyně odměněna za všechna příkoří, jež musela snášet kvůli špatnému prospěchu. O přestávkách se spolu procházely po zahradních pěšinkách, v kapli klečely vedle sebe. Terezka doma vyprávěla o své přítelkyni s velkým nadšením. Jednoho dne se Terezka od Blanky dozvěděla smutnou zprávu. „V pátek odjedu domů, Terezko. Babička je nemocná a přeje si mě vidět. Možná že brzy umře.“ „To je smutné!“ povzdechla si Terezka. „Babičky vždycky nakonec umřou,“ řekla Blanka a šibalské dolíčky se mihly v jejích lících. „Vrátíš se brzy? Nebudeme se dlouho vidět, to je smutné,“ řekla Terezka. „Nevím, ale určitě se vrátím.“
OTÁZKA pro děti:
Jak se jmenuje nová Terezčina přítelkyně a co dobře umí?
Svou odpověď můžeš hned poslat na adresu Favsetin@ado.cz