2. housenka

Tlustá housenka, která si pochutnávala na hlávce zelí hned vedle šneka, se na něj udiveně podívala, když viděla, že leze dolů. "Co je?" zeptala se. „Nechutná ti?" „Ale to počasí..." odpověděl mrzutě šnek. „Něco přijde. Je to trochu jako před bouřkou a trochu jako před úplňkem, ale určitě je to něco nového. Že by ta hvězda?”
„Hloupost," řekla housenka.
"Ale nová hvězda může změnit celý svět," odvětil šnek rozčileně.
„Co je mi do nějaké daleké nové hvězdy, když mám před nosem krásnou hlávku zelí," brblala housenka.

"Znám jedno staré proroctví," povídá šnek, „které říká, že pod novou hvězdou se narodí zachránce světa. Možná je to ten, na kterého čekám".

„Já zůstanu tady a dosyta se najím," rozhodla se housenka. „A basta."

„A co když přitom promeškáš spásu světa?" zeptal se šnek ustaraně. „Nepromeškám. Mám toho ke spasení kolem sebe dost a dost;" zasmála se housenka. „Jen jdi napřed, dohoním tě, až to tady všechno zbaštím." Šnek se vydal namáhavě na cestu. Přes pole se pomalu brázdu za brázdou plazil po své jedné noze. Do Betléma to bylo ještě mnoho set kilometrů, ale to šnek netušil.