Na okraji cesty, těsně před prvními betlémskými domky, seděl za stolem jakýsi muž a hleděl před sebe. Když chtěl šnek kolem něj proklouznout, vyskočil.
„Stát,” zvolal, „ani krok dál. Nevidíte, že se tady koná sčítání lidu? Potřebuji zapsat údaje o vaší osobě. Zaměstnáni, důvod návštěvy, vaše pověst, velikost bot, prodělané nemoci a na poslední řádek dotazníku datum vašeho předpokládaného odchodu z města.”
„Ó, ó, ó..." šnek se leknutim zakoktal. „Jsem jen starý, neškodný šnek."
„Sedněte si laskavě sem na židli pro návštěvníky, když se mnou mluvíte," přerušil ho úředník.
„Jestli vám nevadí, že bude chvíli trvat, než se vyškrabu nahoru..." namítl šnek nesměle.
„Pořádek musi být," zavrčel muž. Zatímco šnek šplhal na židli, zapadl muž do svého křesla a zavřel oči. Když se šnek konečně usadil na židli, písař už hezkou chvili chrápal. Šnek zakašlal, úředník se probudil a důležitě vytáhl papír a pero.
„Tak," začal, „kohopak chcete navštívit?” Šnek se na něj bezmocně podíval. „Nevím, jak se jmenuje."
„Nevíte? Pak vás nemohu zapsat, a když nebudete zapsán, nebudete ani vpuštěn do města." Šnek zoufale přemýšlel. Neoznámil už jeden z proroků zachráncovo jméno? „Už to mám," zvolal najednou. „Jak jen jsem to mohl zapomenout! Jmenuje se Podivuhodný rádce, ale říkají mu i Mocný hrdina, Věčný otec nebo Kníže pokoje."
Hrdě se podíval na písaře, ale na toho to, zdá se, neudělalo velký dojem. „To má být jméno? Tak se tady nikdo nejmenuje! Musel jste si splést adresu. V žádném případě vás do Betléma nepustím. Vás ne." Písař se znovu zvrátil do křesla a zavřel oči na znameni, že je rozhovor u konce.
Zatímco se šnek zkroušeně spouštěl na zem, začal chrápat. Šnek neváhal a tiše se protáhl do Betléma.
Ted' by měl být šnek konečně u cíle. Místo toho ale celý den bloudil betlémskými ulicemi. Nevěděl, kde to dítě hledat. Po několika hodinách ztratil orientaci. Jeden dům vypadal jako druhý, jedna ulice byla stejná jako druhá. Nakonec vůbec nevěděl, kde je. Blížil se večer, smrákalo se a v oknech se rozsvěcela světla.
