24.5. neděle - Čtení k zamyšlení pro děti

2020_24.5.májová děti.pdf

Rozhovor o Karmelu                                          25.

Terezka chce aspoň vědět, jak bude Pavlína žít na Karmelu. Pavla ochotně vypráví, co už ví, o svém budoucím životě. Bude mít malou celu. Tak se říká pokojíčku v klášteře. Postel v cele je vlastně slamník na dřevěných podstavcích. Podušky jsou naplněny řezankou a ovčí vlnou. Přikrývat se bude Pavlína  jednoduchou nepovlečenou přikrývkou. Ráno v půl páté vstane jako ostatní karmelitky a všechny se půjdou modlit za sebe, za své drahé doma, za všechny kněze, aby dobře konali své povinnosti, a za ty, kteří Boha neznají a nechtějí poznat. V devět hodin se rozejdou po klášteře, každá ke své přidělené práci při tom budou stále mlčet. V jedenáct hodin je v refektáři připravené jídlo, po kterém si teprve smějí mezi sebou povídat asi hodinu. Při tom ovšem pracují. Pak je zase mlčení. Když mlčí, rozjímají a modlí se. Terezka se diví. „Proč tolik mlčí?“ „Aby se lépe soustředily na Boha.“ „A co to znamená, že rozjímají?“ „Rozjímání je uvažování o Bohu, o životě světců nebo o tom, co čteme v evangeliu.“ „Pavlíno, jak budeš oblečena?“ „Karmelitky mají na nohou jen slaměné sandály a punčochy ušité u plátna, ať už je léto nebo zima. Místo košile nosí bílou tuniku z hrubé látky.“ „Co je to tunika?“ skočila Terezka Pavle do řeči. „Nu, taková košile s dlouhými rukávy. Na tuniku si karmelitky oblékají hnědý hábit a bílý plášť. Na hlavě nosí černý závoj. Terezko, kdybys věděla, jak je na Karmelu vše prosté! Víš, řeholnice slibují z lásky k Bohu být po celý život chudé. Nemají oni příbory, ani talíře.“ „Jé – a jak jedí?“ „Z hliněných misek dřevěnou lžicí.“ „To by mi nevadilo, uvažovala Terezka nahlas. „Přece bych tam chtěla jít s tebou.“ „Také se na Karmelu nikdy netopí. V celách nejsou kamna. V zimě, než si novicky zvyknou, vytrpí hodně zimy pod tenkou přikrývkou.“ „Ale Pavlíno, tebe to také neodradilo.“ „Jenže, Terezko, já už jsem dospělá a silná, já to vše z lásky k Bohu a k lidem, za které se budu modlit, jistě vydržím.“

„A v kolik budeš chodit spát?“ „V jedenáct.“ „To je ve všech klášterech stejné?“ „Ne Terezko, řád karmelitek je nejpřísnější.“ Terezka opět zesmutněla. „Opravdu už si to nerozmyslíš?“ „Nerozmyslím, Terezko. Vím, že budu na Karmelu šťastná. Máš mě přece ráda, viď? Chceš, Terezko, abych byla šťastná?“ Ovšemže Terezka chce, aby byla Pavla hodně, hodně šťastná. Jen kdyby se proto nemusely rozloučit.

„Možná se loučíme jenom nakrátko,“ nadhodila Pavla. „Jak to myslíš?“ „Až budeš starší, třeba odejdeš také na Karmel. Pak tam budeme poustevničit spolu.“

Najednou slyší Terezka víc než jen Pavlínin hlas. V té chvíli zazněl v hloubce duše Terezce blažený tón. Srdce jí prudčeji zabušilo.

Terezka dnes usíná s blaženým úsměvem na rtech. Už ji nebolí vědomí, že Pavla odejde. Terezce je jasné, že jednoho dne tam odejde za ní. Svůj dětský sen o tom, jak si s Pavlínou postaví poustevnu na Sahaře, se už stává jen dětským obrázkem.

OTÁZKA pro děti: Co poznala Terezka, že už najednou nebyla smutná?
Svou odpověď můžeš hned poslat na adresu  Favsetin@ado.cz