3.5. neděle - Čtení k zamyšlení pro dospělé

2020_3.5.májova dospělí.pdf (522,2 kB)

„Navečer tohoto života se objevím
před tebou s prázdnýma rukama,
neboť nežádám, Pane,
abys počítal moje skutky."

V Tereziině době byl velmi kladen důraz na sbírání zásluh, dobrých skutků "pro nebe". Terezie byla jako malé dítě také vychovávána v tomto duchu. Dodnes máme zakořeněno, že právě dobrými skutky a zásluhami můžeme poměřovat svoji spásu.

Pokud však mají být vstupenkou do nebe, Pán Ježíš nemusel přijít. Terezie pochopila, že jestliže je tu zásluha, která nám otevírá cestu do nebe, je jí sám Ježíš. "On mě přikryje svými nekonečnými zásluhami", píše. Zdůrazní tak poselství evangelia, které překračuje starozákonní mentalitu a poukazuje na podstatu lásky samotné. Láska se prostě dává druhým, uschopňuje nás k dobrým skutkům, ale proč je nějak počítat? "Milovat znamená nepočítat cenu," uvažuje a sama ani není schopná nějaké svoje zásluhy vidět. "Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nebyl dostal?" (1 Kor 4,7) Ano Terezie vidí, že všechno, co má v jejím životě hodnotu, má od Pána. Nežádá ho tedy, aby počítal její dobré skutky, a proto chce stát před ním s prázdnýma rukama – nyní i ve věčnosti.

V této souvislosti si uvědomujeme, že i veškerá lidská spravedlnost je poznamenaná hříchem a omezeností člověka. Je nutné usilovat o spravedlnost a bojovat proti bezpráví, ale toto všechno je vlastností a požadavkem lásky samé. Před Bohem tedy nemůžeme stát ve jménu své vlastní spravedlnosti, jediná spravedlnost je věřit jemu. Jak velmi by každému z nás pomohlo, kdybychom své srdce a mysl definitivně uvolnili z pout jakékoliv účetnické matematiky spásy!

Měli bychom tak prázdné ruce, které se drží jen Ježíše, a zároveň jsou dostatečně volné, aby svobodně mohly dělat to, k čemu nás vede láska k Bohu a k lidem. Abychom se už vůbec nestarali o lidi kolem nás, kteří tak rádi počítají a posuzují naše skutky.