30.5. sobota - Čtení k zamyšlení pro děti
První svaté přijímání 31.
Pomalu se přibližoval den prvního svatého přijímání Terezky. Pečlivě se na přijetí Pána Ježíše připravovala. Denně Pánu Ježíši přinášela malé oběti, jak tomu byla učena rodiči již od malička. Protože tu nebyla Pavlína, považovala teď Marie za svůj úkol každý večer ji poučovat ve věcech víry. A Terezka ochotně všemu naslouchala. Velmi by si přála, aby Marii mohl každý poslouchat, jak pěkně a výmluvně mluvila. Byla přesvědčena, že kdyby ji slyšeli i největší hříšníci, jistě by se jejími slovy obrátili a toužili již jen po nebi. Tři měsíce domácí přípravy uběhly Terezce velmi rychle. Potom se doma v Houštinách s Terezkou všichni rozloučili, a tatínek s Celinou odvedli Terezku do opatství. Terezka se moc těšila na další vyučování náboženství. Protože teď budou děvčátka prožívat intenzivní duchovní cvičení, budou všechny bydlet v opatství jako chovanky. Terezka se zde cítí tak dobře, tak milována Bohem, i sestrami, že se jí po domově ani nestýská, moc dobře ví, že na ni doma v modlitbách myslí. Navíc, protože děvčátek připravujících se na sv. přijímání nebylo mnoho, měly vyučující sestry prostor se o svěřené děti starat s láskou opravdu mateřskou. Terezka také často vzpomínala na svou Pavlínu, vždyť ona také právě teď koná exercicie a v den jejího prvního svatého přijímání se Pavlína chce úplně zasvětit Ježíši.
Konečně nastal nejkrásnější Terezčin den! Radostně to ráno procitnula vzbuzena učitelkami a obletována staršími chovankami, které se radovaly spolu s připravovanými děvčátky. Nastalo společné oblékání do bílého a vstup do kaple. Terezce vše připadalo tak krásné, na tento den nikdy nezapomene. Ale bude to jejím tajemstvím schovaným hluboko uvnitř duše, které nikomu nesvěří. Už poznala, že je lépe, když některé věci zůstanou tajemstvím. Uchovají si tak svou krásu a nevytratí se jejich hlubší vnitřní smysl.
Když Ježíše poprvé přijímala do svého srdce, říkala: "Miluji tě a chci být navždy tvá Ježíši," cítila, že On a ona si již dávno porozuměli... V tu chvíli Terezka zmizela, jako když mizí kapka vody v širém oceánu – zůstal už jen Ježíš. Blažené slzy veliké radosti se řinuly z jejích očí. Její družky se divily: "Proč jen ta Terezka plakala? Asi jí chybí maminka nebo sestra Pavlína, kterou má Terezka tak ráda." Tak si to myslely.
Ale jak by mohlo něco Terezce v tento den chybět? Jen radost naplňovala její srdce. Odpoledne pak sestry, snad proto, že tak brzy ztratila svou maminku pozemskou, vybraly právě Terezku, aby se jménem svých družek modlila zasvěcení Panně Marii s prosbou, aby nad ní i jejími družkami stále bděla.
Odpoledne ji čekala cesta s tatínkem na Karmel - navštívit Pavlínu, která se
se závojem na hlavě a s věncem z bílých růží navždy odevzdala Ježíši. Jak radostný to byl den! Ráno dalšího dne však jako by bylo zahaleno jakýmsi žalem. Terezka začala toužit jen po té chvíli, až bude moci Ježíše přijmout podruhé. To bylo na svátek Nanebevstoupení Páně. Od této druhé návštěvy už netoužila po ničem jiném, jen aby mohla chodit ke svatému přijímání.
OTÁZKA pro děti: Co bylo odteď největší Terezčinou touhou?
Svou odpověď můžeš hned poslat na adresu Favsetin@ado.cz