Šnek měl zrovna před nosem šťavnatý list pampelišky, když ucítil, že ho někdo zvedá. „Hele, šnek, helix pomatia, vzácný exemplář velmi starého druhu, zdá se. A jaký má zajímavý domeček!” Krátkozraké oči za silnými skly se přiblížily ke šnekovi a prohlížely si ho ze všech stran. A pak už ho ten člověk dal do krabičky. Šnek nejprve ztuhl strachy a pak rozhořčeně zavolal: „Co si to dovolujete!" „Vyprošuji si trochu víc úcty," zabručel už.
„Jsem vědec a zabývám se výzkumem životnich zvyklostí druhu helix pomatia antiqa.
Sbírám je, studuji, případně pitvám, popisuji a ukládám, nebo zahazuji."
„A jste šťastný?" zeptal se šnek, který pomalu začínal chápat, že helix pomatia je zřejmě on.
„Hloupá otázka," odpověděl vědec. „ Nejde přece o moje štěstí, ale o védu, a tím o záchranu světa."
„Já hledám záchranu jinde," odvětil šnek.
„To je tvoje věc. Ale mýlíš se. Jak jsem už řekl — jen věda nás zachráni."
„A můžu se vás ještě na něco zeptat?" povídá šnek nesměle.
„Jen se ptej," povzbuzoval ho vědec, „ode mne se můžeš hodně naučit."
„Když vás vaše žena volá k obědu, volá na vás homo sapiens?"
„Hloupá otázka," odvětil muž. „Samozřejmě, že ne. Volá na mě Tomáši! Proč se ptáš?"
„Protože si myslím, že nemůžete žít jen z vědy. Milé pohlazení, přátelské slovo, teplá polévka, to je víc než všechny latinské výrazy. A ted už mě, prosím, pusťte. Mám před sebou ještě dlouhou cestu."
Vědec, celý zmatený, vyndal šneka z krabičky a položil ho do trávy.
„A kam vlastně spěcháš?" zeptal se.
„Jdu za tím, kdo zná mé opravdové jméno," řekl šnek. „Na shledanou, Tomáši.”
