Šnek nevěděl, kde má hvězda vyjít, a netušil ani kdy. Spoléhal se na svou nohu, která ho táhla určitým směrem, tedy snad tou správnou cestou, ať už bude jakákoli.
A tak se vůbec nedivil, když ho jednoho dne zavedla na koženou botu nějakého muže. Pomalu se po ní sunul až k jeho kolenu.
„Co to je?” vykřikl muž, kterému to koleno patřilo. „Mám tě rozmáčknout?"
„Proč bys mě rozmačkával?” zeptal se šnek udiveně.
"Copak nevíš, že jsem Habakuk, nejhroznější loupežník všech dob?"
„Já znám jen proroka Habakuka, o kterém vypráví bible, ale ten už je dávno mrtvý. Mimochodem právě on řekl: Běda tomu, kdo se obohacuje cizím majetkem. A to se týká i tebe, jestli jsi opravdu loupežnik."
„To taky jsem. Ne, že by mi to dělalo nějakou radost. Upřímně řečeno, považuji to za docela šeredné povolání. Ale nic jiného jsem se nenaučil a ted už jsem si na to zvykl. Vždyť už je mi skoro padesát:
„Nikdy není pozdě se změnit,” řekl šnek.
„Ale jak mám začít nový život, když mě nikdo nemá rád? Vždyť jsem loupežník! Kdybych se polepšil, nikdo by mě nepochválil, a kdybych umřel, nikdo by mě nelitoval.
„Někdo by tě přece jen litoval,” odpověděl šnek. „Ten, o kom mluvil prorok Habakuk. Umím si představit, že má rád loupežníka Habakuka stejně jako proroka. Jen musíš mít dobrou vůli."
„A kde je ten, o kom prorok mluvil?" zeptal se loupežník nadšeně.
„Někde u Betléma,” odvětil šnek. „Táhne mě to tam celou dobu. A nemůžeš se zmýlit. Nad jeho domem bude stát veliká hvězda."
„Tak to se tam musím rychle také vydat,” vykřikl loupežník. Sundal šneka ze svého kolena, položil ho do trávy, sebral své věci a mazal pryč.
"Spěchej pomalu,” volal za ním šnek. „Uvidíš, že i já tam dojdu včas."
