6.5. středa - Čtení k zamyšlení pro děti
2020_6.5.májová děti.pdf (505,2 kB)
Když se anděl chystá k odletu 7.
Maminka je nemocná. Tiše děti, maminka musí mít klid. Terezka s Celinou si hrají na dvorku, krmí slepičku drobky chleba, ale už mají prázdné kapsičky a s Lojzičkou, která něco dělá v kuchyni, není vůbec řeč. Dnes tu byl pan doktor, už několik dní je u nich všechno naruby, dětí si nikdo moc nevšímá, každý jen říká, děti jděte si hrát jinam, nepřekážejte. A nemluv tak nahlas, maminka právě usnula... "Bez maminky je to u nás jako bez hlavy," končí Celina své úvahy nahlas. "Už aby jí pan doktor dovolil zase vstát."
Tu přichází Marie, nese dětem krajíc s pomazánkou na svačinu. "Marie, jak je mamince, kdy se uzdraví?" Marie však neví, pan doktor říkal, že nemoc potrvá dlouho. Marie si myslí, že maminka velmi trpí, ale tomu vy děti ještě nemůžete rozumět, ale já už se nemůžu dívat, jak se maminka usmívá mezi slzami. "Co vy víte! Maminka je anděl," řekne Marie zjihle. Terezka si hned představuje maminku oblečenou v dlouhou bílou řízu, jakou má ten anděl strážný, který jí visí nad postýlkou. A Terezce se najednou zdá, že ten anděl má tak trochu maminčinu tvář. Nebo má teď maminka křídla? Jenže andělé nebydlí na zemi, maminka, která má křídla jistě odletí do nebe. Temná předtucha hrozícího nebezpečí jí sevřela srdíčko. Dala se do usedavého pláče. "Neplač, Terezko," chlácholí ji Marie, i Celina ji hladí po vláskách, neboj ...
"Chci k mamince, chci ji vidět!" vzlyká Terezka, musí se přesvědčit, že maminka ještě neuletěla, že je doposud tady. "Tak pojď," dovolí Marie, "ale jenom nakoukneš do dveří a hned zase půjdeš, protože maminka musí odpočívat." "Tak alespoň nakouknu, jen když maminku uvidím," svoluje Terezka. "Smím také?" žadoní Celina a tiskne se k velké sestře. "Tak pojďte," bere je Marie za ruku. "Jen nevím, co tomu řekne tatínek, až se to dozví," uvažuje. Jdou k pootevřeným dveřím a vidí známou, ale jaksi změněnou tvář. Je to maminka, nebo Terezčin anděl strážný? Terezka se pátravě dívá, kde jsou křídla. Ne křídla maminka nemá, ještě neodletí, ulevilo se Terezce, utřela si slzičku a šťastně se na maminku usmála. Byl to úsměv tak teplý, že maminku probudil, pootevřela oči a uviděla mezi dveřmi své nejmenší, také se na ně usmála, ale ten úsměv byl takový podivný, snad to přece jen byl úsměv anděla chystajícího se k odletu.
Celina viděla maminku už vícekrát nemocnou, a proto je klidná a slibuje Marii: "Budu si s Terezkou celý den hrát, aby se jí nestýskalo. Dám na ni pozor". Když se vrátil tatínek, už Terezka neplakala. "Budu statečná," umínila si, s tatínkem je doma hned veseleji.
Od dalšího dne si děti chodily na celý den hrát k paní Nicolové, která bydlela v domě na rohu ulice aby doma maminku nerušily.
OTÁZKA pro děti:
Proč byla Terezka smutná a z čeho měla strach?
Svou odpověď můžeš hned poslat na adresu Favsetin@ado.cz