„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky a troníček na tabáček, bude z tebe hajdaláček."
Šnek zvědavě vystrčil hlavu z domečku, když tu mu najednou nějaké prsty zmáčkly tykadla, až se leknutím stáhl zpět. Říkadlo se ozvalo znovu. Zase opatrně vyhlédl a znovu ho v tykadlech zabolelo. Říkadlo se opakovalo, ale tentokrát se šnek vylákat nedal.
„Jestli do mě ještě jednou takhle šťouchneš, už nevylezu — můžeš mě lákat, jak dlouho chceš," zlobil se v domečku.
„Ale vždyť je to jen legrace."
„Pro tebe možná," řekl šnek, „ale mě to bolí! Tykadla jsou moje nejcitlivější místo. A už vůbec to nejsou žádné růžky, jsou to oči! A jak by se ti líbilo, kdyby tě pořád někdo píchal do očí?" Odpověd nepřicházela.
Pomalu a opatrně, milimetr po milimetru se šnek vysoukával ze své ulity. Před ním seděl kluk. Mohlo mu být tak šest nebo sedm roků a koukal na šneka. Ted měl oči na stopkách zase on.
„To jsou tvoje oči? Opravdu?" ptal se šeptem.
"Opravdu," odpověděl šnek s trochou pýchy.
„Zajímavé," řekl kluk, „to jsem fakt nevěděl. A to se umíš podívat i za roh?"
„No jasně," odpověděl šnek a trochu pootočil tykadla, aby kluk viděl, jak jsou pohyblivá. „Ale ted už mě nezdržuj. Musím jít dál.”
„Kam?”
„Hledám někoho, kdo ze mě sejme břemeno těžkostí a starostí, které jsem za celý život nasbíral. Ale je to ještě daleko. Do večera bych chtěl dorazit aspoň támhle k tomu stromu."
„K té staré moruši?" Kluk se usmál a pak začal zpívat: „Šnečku, šnečku, zastrč růžky".
Šnek se stáhl do ulity, kluk ho opatrně zvedl a už s ním běžel k moruši. Za chviličku se mohl šnek zase vysoukat ven.
"Dnes už se nemusíš namáhat," smál se kluk.
„Diky za pomoc,” řekl šnek. „Povím ti za to jeden příběh."
A šnek vyprávěl příběh o dítěti, na které čeká celý svět a které se má narodit pod velkou hvězdou.
