Do kurníku vešla nějaká paní. Podívala se do hnízd, vybrala vajíčka a pak zase odešla. Když však přecházela dvůr, zahlédla šneka.
„Fuj, šnek," vykřikla, uchopila ho špičkami prstů za domeček a hodila ho velkým obloukem přes plot. Naštěstí šnek dopadl do měkkého. Přistál v záhonu jahod. O tom už dlouho snil. Sotva překonal leknutí, pustil se do velké šťavnaté jahůdky. Jaké blaho!
Jeho štěstí však netrvalo dlouho. Paní přišla s košíkem k záhonu a šnekovi nepomohlo ani to, že se stáhnul do domečku. Našla ho. „Fuj, zase jeden šnek," a už zase letěl velikým obloukem přes plot. Tentokrát přistál v trávě pod hrušní hned vedle spadlé, do zlatova zralé hrušky.
„To vůbec není špatné,” pomyslel si a zakousl se do ní. Byl už téměř sytý, když paní přišla se žebříkem a zase ho našla.
„Fuj," vykřikla, „to už je dnes třetí!" A šnek znovu letěl přes plot.
„Pomalu si na to zvyknu," pomyslel si šnek, když se vysoukal z domečku. „Copak tady bude dobrého?" Tentokrát to bylo zelí, krásná, šťavnatá hlávka zelí. Šnek si vzpomněl na tu první hlávku, odkud se vydal na svou velkou cestu, a začal si pochutnávat. Kdyby si vzal ještě jen malý kousek, asi by praskl, když přišla zase ta paní. Tentokrát nesla v ruce motyku, aby trochu nakypřila záhon.
„Fuj," vykřikla, „dneska se to šneky jen hemží.” A šnek zase letěl obloukem přes plot. Tentokrát však do bláta vedle silnice.
„Dnes jsem se asi trochu přejedl,” pomyslel si spokojeně. „Byla to ale hodná paní!”
