Den ze dne byla cesta namáhavější. Aby si odpočinul, snil šnek často o životě v ohromném záhonu jahod, ve kterém by celý den nedělal nic jiného, než jedl a spal. A zatím vedl život plný námahy a soužení. Pokaždé, když se jen na chvíli stáhl do domečku a odpočíval, probudil se po krátkém spánku a cítil, jak něco táhne jeho nohu dál. Něco ho nutilo, aby šel dál za svou neurčitou touhou: najít hvězdu a dítě.
Jednoho dne se zastavil pod palmou. Vysoko mezi listy zářily červené plody. Trvalo by však hodiny a hodiny, než by se k nim po tak vysokém kmeni vyšplhal. Musel se spokojit s těmi spadanými a nahnilými. Chutnaly už trochu hořce. Tu uviděl ptáka. Přiletěl jako blesk, usadil se na palmový list a začal si pochutnávat na těch nejkrásnějších plodech. „Proč jen nejsem pták?" povzdechl si šnek. V tu chvíli přiletěl dravec a odnesl ho ve svých drápech.
„Ach ne! To je dobře, že jsem šnek!"
