Neděle 16. máje - Přátelství
Přátelství
Člověk je společenská bytost a potřebuje se sdružovat s jinými lidmi. Na této lidské potřebě je založena také naše potřeba mít přátele, se kterými si rozumíme a se kterými vcházíme v důvěrnější vztah.
Náš Dominik byl už od útlého mládí opatrný ve volbě přátel. Stejnou opatrnost jevil i jako žák Dona Boska. I když Don Bosko dbal, aby ve svém domově mládeže měl hodné hochy, přesto nebyli a nemohli být všichni stejně hodní. Nebyli tam jen studenti, na které se vztahovaly přísnější požadavky, byly tam i učni a jiní chlapci z ulice, kterým scházela výchova, a teprve zdejší prostředí je mělo vychovat.
Don Bosko o Dominikovi píše: „Když viděl spolužáka pozorného ve škole, který poctivě dělal úkoly, ve škole dobře uměl a byl mimo to také dáván od učitele za vzor, takový se stal brzy jeho přítelem. S hochy nedbalými, rozpustilými, drzými a takovými, co nekonali své povinnosti, nekamarádil. S prostředními udržoval přátelské styky spíše opatrné; promluvil s nimi, prokázal jim nějakou službu, pozdravil je, ale důvěrný s nimi nebyl."
Hoši z družiny Panny Marie byli opravdu jeho přáteli. Rozuměli si, všichni měli rádi Dona Boska a chtěli mu pomáhat. Oratoř považovali za pole své společné práce. Bylo tolik věcí, které je spojovaly. Některé můžeme jmenovat. Michal Rua se stal později prvním zástupcem svatého Jana Boska a byl už prohlášen za blahoslaveného. Kaliéro se stal apoštolem patagonských indiánů, biskupem a kardinálem, ostatní vynikli jako výborní kněží, kteří vykonali velký kus práce. S těmi se přátelil, i když z nich byl nejmladší. Oni zase rádi uznávali, že on je z nich nejhodnější a přes jeho mládí ho respektovali. V jejich přátelství nebylo nic příliš citového, příliš lidského a sobeckého. Pokud víme, jen se dvěma z těchto přátel navázal Dominik citový vztah, abychom tak řekli „od srdce k srdci“. Je zajímavé, co je tak spojilo. Byla to touha stát se svatými. Ještě zajímavější je, že oba zemřeli ještě dřív než Dominik. To už tak Pán zařídil, aby si byli tak blízcí.
První z nich byl Kamil Gávio z Torny. Přišel do Oratoře jako patnáctiletý. Měl veliké nadání pro malířství a sochařství a jeho rodné město mu platilo stipendium, aby mohl studovat v Turíně na Albertinské akademii krásných umění. Don Bosko ho přijal pod svou střechu na byt.
Kamil prodělal poslední dobou doma srdeční chorobu a byl tělesně slabý. Proto se vyhýbal hře a pobývat v hlučné společnosti zdravých chlapců mu působilo určité nesnáze. Dominik byl už u Dona Boska druhým rokem a hned se k nováčkovi přitočil a navázal s ním řeč. Vyptal se ho na jeho poměry, nabídl mu, že ho uvede do společenství hochů a jakoby na zkoušku mu položil otázku: „Chceš se uzdravit?“ Byl překvapen, když Gávio odpověděl: „Chci jen to, co chce Pán Bůh.“ Dominik v něm vycítil příbuznou duši a položil mu ještě jednu otázku: „Nechceš být také svatý?“ Gávio upřímně řekl, že po tom touží celým srdcem. Od toho dne si byli Kamil a Dominik velice blízcí a jeden druhého utvrzovali v dobrém smýšlení. Co bylo na Dominikovi hezké, to byla jeho snaha ukázat příteli správnou cestu ke svatosti, tu, kterou mu naznačil Don Bosko. „Víš, u nás, kdo chce být svatý, musí být hodně veselý. My se jen snažíme nedělat hříchy, jsme zbožní a konáme vzorně své povinnosti.
Toto přátelství se objevilo jako zjevení, ale brzy skončilo. Aspoň zde na zemi. Kamil Gávio zemřel v Oratoři 29. prosince 1855.
Dominik přítele při poslední nemoci často na ošetřovně navštěvoval a býval u něho i v noci. Nad jeho mrtvým tělem byl dojat a řekl: „S Bohem Gávio. Jsem přesvědčen, že jsi už v nebi. Připrav mi tam místo. Zatím, dokud budu živ, budu se za tebe stále modlit.“ Pak svolal všechny členy družiny a pomodlili se za něho hodinky za mrtvé. Také se postaral, aby za něho bylo obětováno hodně svatých přijímání.
Druhým důvěrným Sáviovým přítelem byl Jan Massalja. Jejich krásné přátelství bylo delší, protože Massalja přišel do Oratoře společně s ním a mimo to pocházel ze sousední vesnice Marmorita. Byl o čtyři roky starší než on.
Jejich veliké přátelství začalo někdy v dubnu 1855, když spolu dělali poprvé v životě duchovní cvičení. Vedl je sám Don Bosko. Byl to hluboký zážitek. Bylo to krátce poté, co se Dominik rozhodl být svatý.
Massalja byl stejně založen a proto mu Dominik udělal návrh: „Víš co, Jendo? Nemohli bychom spolu uzavřít opravdové přátelství? Víš, já jsem plný chyb a nedostatků, potřeboval bych někoho, kdo by mě na všechno upřímně a bez obalu upozornil. Čtyři oči více vidí, než dvě.“ Massalja se napřed zdráhal, ale když Dominik přijal stejnou službu vůči němu, byl rád. „Nedělejme si zbytečné komplimenty“, řekl Dominik, „raději si pomáhejme, abychom se spasili.“
Od té doby byli velice blízcí a často spolu hovořili. Jejich ryzost se brzy projevila. Přiblížily se prázdniny. Don Bosko se někdy o prázdninách vyjadřoval jako o „ďábelských žních“. To proto, že pokaždé se mu několik hochů vrátilo z prázdnin s podlomenou duší. Nejeden pak opustil Oratoř k velkému zármutku dobrého otce. To byl důvod, proč byl Don Bosko rád, když hoši nešli na prázdniny, nebo si je podstatně zkrátili a raději zůstali s ním. Když tedy přišly prázdniny, Dominik a Massalja se neměli k odchodu. Don Bosko se jich ptal: „Co vy? Nepůjdete na prázdniny?“ Hoši se jen uculovali. Pak Dominik řekl: „Raději bychom zůstali. Vy jste řekl, že dokud je ptáček v kleci, je v bezpečí, ale když vyletí ven, snadno ho roztrhá luňák.“ Donu Boskovi se líbila jejich ochota zůstat s ním, ale přesto jim řekl, aby se sbalili a šli ke svým rodičům. Patrně oba potřebovali pobyt na rodném vzduchu. Myslel si, že takovým, kteří se nebezpečí bojí, se nic nestane. Hoši uposlechli.
Massalja byl ve studiích o jeden rok dál než Dominik a protože chtěl studovat na kněze, a tak se to tehdy dělalo, na podzim oblékl duchovní roucho. S ním se vrátil do Oratoře, aby se připojil k tamním klerikům, jako byl Rua, Frančézio a jiní. Ze svého pozemského štěstí se dlouho netěšil. Začátkem roku 1856 se velmi nachladil a z nachlazení se vyvinula veliká nemoc, která ho přivedla na pokraj hrobu. Musel se vrátit domů, kde pak 20. května 1856 zemřel.
Ztráta dobrého přítele naplnila žalem srdce Dominikovo; ačkoliv se upokojil vůlí Boží, přece oplakával přítele po několik dní. Toto byl prvý případ, jak řekl Don Bosko, kdy jsem viděl jeho andělskou tvář zarmoucenou a v očích slzy. Všechnu útěchu nacházel v modlitbě, též druhé prosil o modlitbu. Často si vzdychl: "Drahý Massaljo, ty jsi již dotrpěl, ale doufám, že jsi již ve společnosti Kamilově. A já? Kdy přijdu za vámi?" Po celý onen čas, co přežil Dominik svého přítele, nikdy nezameškal vzpomenout ho ve svých modlitbách. Nevykonal jediného skutku, aby nebyl poroučel dobrotivému Bohu duši svého přítele. Smrt Jana Massalja velmi se tedy dotkla útlého srdce Dominikova a byla příčinou značné změny v jeho zdraví.
Existují dva dopisy, které si hoši navzájem vyměnili. Napřed napsal Massalja Dominikovi. Myslel si, že se brzy vrátí a proto nechal své školní věci v Turíně. Teď vidí, že se nemoc prodlouží, a proto ho nyní prosí, aby mu je poslal. Hlavně nemá zapomenout poslat mu knížku Následování Krista od Tomáše Kempenského. Ke konci dopisu jsou tu otázky: „Uzdravím se z nemoci? Vrátím se do Oratoře, nebo je to moje poslední nemoc?“ Ale stála tam i krásná odpověď: „Ať bude, jak bude, Bůh to ví, a já si myslím, že jsem v každém případě ochoten splnit jeho vůli.“ Dominika prosí, aby se za něho modlil a aby si na něho vzpomínal zvláště při svatém přijímání. Konec je hoden zaznamenání: „Mějme se rádi v Pánu. Nebudeme-li moci být spolu dlouho na zemi, doufám, že budeme spolu žít v krásném přátelství v blažené věčnosti. Pozdravuj zvláště bratry z Družiny neposkvrněného početí.“ Dominik mu na dopis odpověděl. Poslal mu žádané věci a potěšil ho svými řádky. O autoru „Následování Krista“ píše žertovně: „Kempenský je dobrý přítel, ale už zemřel. Musíš s ním zatřást, vzbudit ho, přečíst si jeho řádky a pak se podle nich zařídit.“ Na otázku, co zdraví, odpovídá: „Moje tělesná schránka je dosti opotřebovaná a všechno ukazuje, že se blíží konec mých studií i života… v každém případě, modleme se navzájem, abychom jednou oba šťastně zemřeli. Kdo z nás zemře dřív, ať v nebi připraví druhému místo a ať mu přijde naproti a uvede ho do nebe. Bůh ať nám dává stále svou milost, abychom se mohli stát svatými. Bojím se, že nebudeme mít dost času.“
Z obou dopisů dýchá veliká víra a křesťanský optimismus. Ve škole Dona Boska se hoši nebáli dívat odvážně do očí i takové skutečnosti, jakou je smrt. Viděli za hrob, a co viděli, bylo tak krásné!
Je zajímavé, jak po sobě tito tři kandidáti svatosti odešli: Gávio v roce 1855, Massalja v roce 1856 a Dominik Sávio v roce 1857, šli pěkně za sebou jako horolezci uvázaní na jednom laně – s očima upřenýma k vrcholu, který se chystali slézt.
***************
- Je dobré mít přátele?
- Jaké přátelství rozeznáváme?
- Na jakém základě uzavírá křesťanský hoch (děvče) důvěrné přátelství?
- Co očekává od opravdového přátelství?