Neděle 23. května - „Roztržitosti“
„Roztržitosti“
Uvedeme si něco z mimořádných milostí, kterých se dostalo Dominikovi. Při tom pamatujme, že takové věci pozorujeme někdy u svatých, ale v těch věcech není svatost. Svatost je v živé víře, vytrvalé naději a vroucí lásce k Bohu a k lidem. Čím je kdo v těchto věcech dokonalejší, tím je světější.
Když Dominik mluvil o svých vytrženích mysli, o chvílích, kdy ztrácel smysl pro tento svět a vcházel do styku s nadpřirozeným světem, říkal, že upadl do „roztržitosti.“ „Jsem takový chudák. Něco mi napadne a už se přetrhne nit mé modlitby a já vidím takové krásné věci, že mi hodiny utečou, jako by to byl jen pouhý okamžik.“ Čím se mu více blížil konec života, tím častější byly tyto roztržitosti. Přicházely na něho, když se doma učil, někdy i cestou do školy nebo ze školy, někdy i při vyučování. Několik příkladů:
V době, kdy Dominik nastupoval do Turína k Donu Boskovi, řádila v Itálii ještě na různých místech nakažlivá nemoc, cholera. Přinesli ji asi italští vojáci z krymské války. Turín byl navštíven touto metlou v létě roku 1854 a nemoci podlehlo několik tisíc lidí. Celé domy vymřely. Jen chlapcům Dona Boska se nic nestalo. Zjevně je ochránila Matka Boží, jak jim to slíbil Don Bosko, jestliže splní podmínku a budou všichni žít bez hříchu. V dalším létě 1855, když už byl Dominik rok v Oratoři, kolem 15. srpna se nemoc objevila znovu, ale byly to jen ojedinělé případy.
Dominik rád poslouchal vypravování kamarádů, kteří prožili loňskou epidemii, jak chodili ošetřovat nakažené a toužil také vystavit svůj život v nebezpečí z lásky k bližnímu. Do Turína se vrátil z prázdnin dříve a tam odtud psal domů, že byl od Dona Boska přijat do sboru dobrovolníků, kteří bojují proti choleře. Aby je nepolekal, připsal si, že se bojuje hlavně modlitbou. Cholera se sice brzy zmírnila díky chladnu, které se dostavilo, ale přesto měl Dominik také nějakou účast na té věci.
Bylo to na svátek Narození Panny Marie, 8. září. Dominik měl zase takovou divnou roztržitost. Všechno ho táhlo do jedné z blízkých uliček k jednomu stavení. Šel, obhlížel si je, pak vstoupil a ptal se hospodáře, není-li tam někdo nemocný na choleru. Ten se bránil, že u nich žádná cholera není. Dominik se nechal provést domem. Nikde nic. Ale nenechal se odbýt. „Někde tady musí být někdo nakažený cholerou.“ Tu si hospodář vzpomněl: V podkrovní světničce bývala jedna osamělá žena. Ráno chodila do práce, večer se pozdě vracela, ani o ní pořádně nikdo nevěděl. Šel se tam tedy podívat a skutečně. Ležela schoulená v koutku a pracovala k smrti. Téměř v poslední chvíli k ní mohl přijít kněz a posloužit jí před smrtí svátostmi.
Stal se i jiný příběh. Umíral člověk odpadlý od víry. Litoval toho a byl by rád měl u sebe kněze, aby se mohl vyzpovídat. Jeho přání se tajemnou cestou dostalo do Dominikovy hlavy. Dominik běžel k Donu Boskovi a prosil ho, aby šel s ním. „Tak pozdě? Kam mám jít?“ „Rychle, rychle, pojďte se mnou!“ Chlapec proběhl jednou ulicí, pak druhou a další, až byli v ulici Merkanti. Přiběhl k jednomu domu a vzhůru po schodech k jedněm dveřím. Tam zatáhl za zvonek, přišla otevřít nějaká paní, a jak uviděla kněze, zvolala: „Díky Pánu Bohu, pojďte, můj manžel umírá.“
Tentokrát se Don Bosko nezdržel a zeptal se Dominika, jak se to dověděl. Hoch zvedl k němu své upřímné oči, zase je sklopil a … dal se do pláče. Don Bosko se už nevyptával.
Když šel Dominik poprvé na prázdniny, Don Bosko poslal Sáviům dopis, aby ho čekali. Dopis přišel pozdě a Dominik se objevil doma znenadání. Byla to radost, ale maminka se ptala: “Nebál ses jít z Kastelnuova sám?“ „Nebál“, odpověděl hoch…. „Jen co jsem vystoupil z dostavníku, přidala se ke mně vznešená paní a šla se mnou až na kraj Mondonia“. „Kdo to byl? Proč jsi ji nepozval k nám domů, byli bychom jí poděkovali a mohla si u nás odpočinout.“ „Já nevím, najednou se ztratila a už jsem ji neviděl.“
Jindy přišel Dominik k Donu Boskovi a prosil ho, jestli by nemohl jet domů, prý je maminka nemocná. Nikdo mu to neřekl, nikdo od nich nepsal, ale že prý to ví. Don Bosko už Dominika znal a dovolil mu jet. Něco ušel pěšky, něco dostavníkem. Na rozcestí k Mondoniu potkal otce. Utíkal do Butyliéry pro doktora. „Dominiku, ty jsi zde?“ „Vím, že je maminka nemocná, tak jsem ji přišel navštívit.“ „Chápu, ale teď nebude dobré ji vyrušovat. Jdi raději do Ranella k babičce a počkej tam.“ To řekl a utíkal dál. Dominik se za ním chvíli díval, ale pak si to namířil k Mondoniu. Tam byly sousedky, nechtěly ho pustit nahoru, ale Dominik vyběhl po schodech a už byl u maminčiny postele. Maminka ho pozdravila, ale chtěla, aby šel dolů. On však, že půjde, ale napřed ji musí obejmout a políbit. Naklonil se k ní, udělal to a odešel.
V té chvíli přestaly mamince bolesti. Ženy, které k ní přiběhly, uviděly na jejím krku na stuze malý škapulíř Panny Marie. Dominik jej mamince navlékl. Donu Boskovi pak řekl: „Maminka je zase zdravá. Dal jsem jí na krk Pannu Marii a ona ji uzdravila.“ Bylo to 12. září roku 1856 na svátek jména Panny Marie, přesně v pět hodin odpoledne. Toho dne paní Brigita dala Dominikovi sestřičku jménem Marie Kateřina Alžběta. Hned druhý den byla pokřtěna a její křestním kmotrem byl – hádejte kdo – její bratříček, svatý Dominik Sávio. V křestní matrice stojí u jeho jména napsáno: „zaměstnáním student“.
O šest měsíců později bude sám doma ležet na smrtelné posteli. Tehdy řekne mamince: „Maminko, pamatujete si, jak jsem Vám dal na krk škapulíř Panny Marie? To ona vás uzdravila. Schovejte si jej dobře a až bude některá maminka potřebovat, půjčte jí ho.
*****************************