Sobota 8. máje - Pod jednou střechou
Pod jednou střechou
Bylo to 9. října 1854. Dominik Sávio opustil svoji rodinu v Mondoniu, dal s Bohem i milému panu učiteli a odebral se s tatínkem do Turína, aby se stal studentem Oratoře svatého Františka Saleského, založené Donem Boskem. S tatínkem vystoupil do druhého podlaží a zaklepali na jeho byt. Don Bosko vyšel ven a přivítal je jako staré známé. Pozval je dovnitř, usadil a zapředl s nimi hovor.
Dominikovy oči bloudily zvědavě kolem, až utkvěly na kartonu s latinským nápisem Da mihi animas, cetera tolle. „Rozumíš tomu, co ten nápis znamená?“ Dominik se zamyslel, ale s jeho pomocí to přeložil: „Dej mi duše, ostatní si nechej." „A jestlipak víš, co to doopravdy znamená?" „Pochopil jsem to, chcete říci, že tady u vás se nejedná o peníze, jde o duše. To je obchod! Doufám, že se budu moci také zúčastnit! Když jsem byl u vás poprvé, řekl jste mi, že se zdám být dobrou látkou. Buďte tedy mým krejčím a ušijte ze mne pěkný oblek pro Pána."
Don Bosko viděl, že má před sebou chlapce neobyčejně vnímavého, ve kterém už Boží milost udělala velký kus práce. Trochu ho seznámil s chodem ústavu a pak ho propustil, aby se Dominik mohl zabydlet.
Abychom se orientovali, musíme si říct něco bližšího o ústavu, do kterého Dominik přišel.
Don Bosko byl veliký světec, byl od Boha povolán, aby založil v církvi veliké dílo ve prospěch chudé, opuštěné a ohrožené mládeže. Od roku 1842, kdy byl vysvěcen na kněze, shromažďoval kolem sebe turínské uličníky v takzvané oratoři. Získával si je láskou a učil je náboženství, učil je číst a psát, opatřoval jim zaměstnání a také jim dával možnost hrát si ve volných chvílích. Pět let se s nimi potuloval po městě, až jich měl kolem sebe čtyři, pak pět, šest až sedm set. Lidé ho odháněli, ba chtěli i zavřít do blázince, ale Bůh byl s ním. Po pěti letech plných strastí stanula jeho oratoř na pravém místě. Začalo to venkovským stavením, z jehož přístavku vznikla první kaple, pak se budovalo a budovalo. Teď už byla budova dvoupatrová a vedle ní stál malý, ale pěkný kostelík, zasvěcený svatému Františku Saleskému, světci lásky a přívětivosti.
Don Bosko viděl, že nestačí mládež jen shromažďovat o nedělích a svátcích, ale mnoho jich musel ubytovat ve svém domě. Začalo to jedním opuštěným sirotkem, pak se počet rozrůstal, teď už zde byly dvě oddělení – učni a studenti, už si Don Bosko začal z těch nejlepších vychovávat pomocníky, někteří už měli kněžské oblečení a pomáhali mu, jiní se těšili, že je budou následovat. Don Boskova rodina se rozrůstala a do ní zapadl i náš Dominik Sávio.
Poměry v domě byly ještě hodně primitivní. Don Bosko byl zatím jediným knězem. Dělal ředitele, učitele, mistra, asistoval hochům, sháněl peníze, pomáhal v kuchyni, rozděloval polévku, a když bylo třeba, s hochy zametal, uklízel, prostě dělal všechno. Teď právě dostal posilu. Získal jednoho, už staršího kněze, penzistu. Jmenoval se Don Alosonatti. Právě se nastěhoval do oratoře, aby převzal úlohu domácího hospodáře.
Velikou oporou byla Donu Boskovi jeho stará maminka Markéta. Opustila velkodušně své staveníčko v Bekki, syna Josefa s rodinou a vydala se do velkoměsta pomáhat synu knězi v jeho péči o chudé chlapce. Už osmým rokem tu vařila, prala, zašívala a přešívala, pracovala do strhání. Povážíme-li, že právě teď po prázdninách stoupl počet hochů internistů na 115, můžeme si domyslet, co to bylo starostí. Většina nic neplatila, vždyť i Dominik byl přijat zadarmo.
*****************
- Odkud pochází věta: "Dej mi duše, ostatní si nechej."?
- Proč si ji svatý František Saleský a po něm i Don Bosko vzali za své životní heslo?
- Na co musí kněz myslet především?
- Existuje ještě dnes chudá, opuštěná a ohrožená mládež?
- Jak to vypadá s dnešní mládeží po stránce duchovní?
- Můžeme pro ni něco vykonat i my?
- Je možné s úspěchem pracovat pro spásu duší a nepostarat se také o lidskou úroveň lidí?
- Jak na to šel svatý Jan Bosko?