Úterý 18. máje - Svaté jméno Boží

Svaté jméno Boží

Dominikova duše byla jemná a citlivá. Všechno dobré ho naplňovalo nadšením, zato zlo ho naplňovalo zármutkem. „Proč jsou lidé zlí?“, ptal se často sám sebe. Nechápal proč to tak je, když viděl, že by stačilo, aby lidé byli dobří a hned by svět byl plný radosti. Jednu věc však vůbec nechápal – jak mohou lidé věřit v Boha a přitom být k němu neuctiví. Tak často slyšel i zbožné lidi vyslovovat svatá jména jen tak, na vyjádření svých citů při úleku, při náhlé radosti nebo ve zlosti.

Vypravoval Jan Roda: „Vstoupil jsem roku 1854 do Oratoře jako nováček. Don Bosko mě svěřil Dominiku Sáviovi, aby mne uvedl do ústavního života. Brzy jsem začal chodit ke zpovědi a ke svatému přijímání. Předtím jsem byl v náboženských věcech zcela nevědomý. Stalo se jednoho dne, že jsme si s Dominikem hráli hru, když tu mi vyběhla ze zvyku z úst nějaká kletba. Dominik okamžitě přerušil hru, z úst mu vyšlo něco jako bolestný vzdech a hned mi láskyplně řekl, že to, co jsem udělal, není hezké, že je to hřích. A poslal mne za Donem Boskem, abych se vyzpovídal. Šel jsem, a od té doby jsem už nic takového neudělal.“

Takových historek se vypravuje více. Jednou ve městě potkal člověka, který hrozně zaklel. Šel k němu a jako by nic, se jej zeptal, jestli by mu nemohl říct, kudy se jde k Donu Boskovi do Oratoře. Ten člověk nevěděl: „Musíš mi prominout, ale nevím.“ Dominik se na něho hezky usmál a řekl:  „Tak byste mi snad mohl udělat jinou radost. Prosím vás, neříkejte Boží jméno nadarmo, když máte zlost.“ Ten člověk se zarazil. Kdyby Dominik byl utíkal, byl by si myslel, že si z něho dělá blázny, ale Dominik ho svým úsměvem a očima plnýma prosby odzbrojil. Slíbil mu to.

Jindy šel kolem domu, kde se dva menší kluci hádali a jeden z nich vyslovil Boží jméno nadarmo. Dominik hned šel k němu, vzal ho za ruku a vedl ho do kostela. Tam si s ním klekl před svatostánek a učil ho vyslovovat Boží jméno hezky. Dítě slovo za slovem po něm opakovalo: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“

Někdy nebylo radno na místě člověka napomenout. Tak tomu bylo v případě vozky, který bil koně a přitom strašlivě klel a bral svatá jména nadarmo. Dominik udělal aspoň něco: smekl. Chtěl alespoň takovou maličkostí napravit, co ten člověk udělal.

Jek vidět, Dominik byl stále připraven zasáhnout, kde bylo potřeba vykonat něco ke cti a chvále Boží, a zabránit, když se jednalo o urážku Boží.

Jednou právě vypravoval menším hochům pěkný povzbudivý příběh, když kamarád nad tím ohrnul nos a řekl: „Já se ti divím, kážeš, jako bys byl kněz! To přece není tvá záležitost.“ Dominik si nemyslel, že zbožně mají mluvit jen kněží a druzí ne.  Odpověděl velice výstižně: „Říkáš, že to není moje záležitost. Já si zase myslím, že ano. Přece mi záleží na tom, aby krev Pána Ježíše netekla za žádného nadarmo. Záleží mi na tom, abychom si navzájem prokazovali lásku k duši. Také mi záleží na spáse vlastní duše a vím, že když se mi podaří spasit druhého, spasím i sám sebe.“

Spása duší mu byla nade všechno, stejně jako jeho duchovnímu otci Donu Boskovi. Věděl, že je mnoho takových, co pomáhají ďáblovi ničit duše, ale chtěl tomu ze své strany překážet. Jedenkrát se objevil mezi hochy nějaký pán. Byl pěkně oblečený a začal se s nimi bavit. Dominik poslouchá a už pojal podezření, že neznámý má nekalé úmysly. Také že ano! Začal se jim vysmívat, že poslouchají faráře, faráři jsou prý hlupáci a učí pohádkám a tak dále. Dominik tomu udělal rázný konec, sebral chlapce, kteří byli většinou malí, a odvedl je z toho místa pryč.

Někdo by si mohl myslet, že Dominik chodil Donu Boskovi donášet, ale to není pravda. Nikdo ho nikdy neviděl na někoho žalovat. Když mohl zlu zabránit, udělal to sám a bez řečí. Jednou mu jeden dal pořádnou facku a řekl: „ Tak a můžeš to jít říct Donu Boskovi.“ Dominik mu to neoplatil, ani to nikomu neřekl. Ze srdce tomu zlému hochovi odpustil. Jen když viděl, že někdo schválně páchá zlé a dává tím pohoršení, považoval za svou povinnost upozornit představeného, jen aby tomu zabránil. Dokonce se stalo, že jednou Donu Boskovi domlouval. Stala se nějaká nepříjemnost v oratoři a Dominik na to Dona Boska upozornil, ale ten mu odpověděl jen tak něco jako: „Musíme mít trpělivost, počkáme, nějak se to udělá.“ Dominik mu řekl: „Ne, takové věci se nemají v Oratoři trpět!“

********************

• Je znesvěcování svatých jmen maličkostí?
• Může nám být lhostejné, když se kolem nás páchají hříchy?
• Jak se máme při tom chovat?
• Je správné mlčet k hříchům?
• Co říci o žalování?